SOUSOŠÍ sv. Jana Nepomuckého s anděly, sv. Floriánem a sv. Barborou se nachází v blízkosti zámku, u J rohu zámeckého areálu.
V letech 1577-81 pak působil v diplomatických službách jako hofmistr vyslance vídeňského císařského dvora v tureckém Cařihradu. Během pobytu v Turecku se věnoval studiu koránu a turecké (osmanské) historie (v roce 1593 pak jako reakci na svůj cařihradský pobyt napsal a v roce 1614 i vydal „Antialkoran“, nábožensko-politický spis, v němž vyzývá ke sjednocení všech křesťanských církví a jejich boji proti islámu).
V roce 1607 byl Václav Budovec z Budova povýšen do panského stavu, o rok později, za války mezi císařem Rudolfem II. Habsburským a jeho bratrem, uherským králem Matyášem, působil jako císařský komisař. V roce 1609 se výrazně angažoval ve věci kolem vydání „Majestátu“ císaře Rudolfa II., jednání, která přijetí tohoto dokumentu na českém sněmu předcházela, pak popsal ve spise „Akta a příběhové“.
V letech 1618-20 patřil Václav Budovec z Budova k vůdcům českého stavovského povstání, byl členem direktoria a spoluautorem textů (druhé) stavovské „Apologie“, po nástupu Friedricha Falckého na český trůn se stal královským komorníkem a prezidentem apelačního soudu.Po porážce českých stavů a nástupu císaře Ferdinanda II. Habsburského na český královský trůn byl Václav Budovec z Budova 21. června roku 1621 na Staroměstském náměstí v Praze jako jeden ze sedmadvaceti českých pánů popraven a jeho majetek byl zkonfiskován.
Od roku 1675 vlastnil Mnichovo Hradiště Arnošt Josef z Valdštejna, který patřil k nejbohatším pozemkovým vlastníkům v Čechách a přistoupil k přestavbě zámku na reprezentační rodové sídlo. Podle projektu architekta M. A. Canevalleho vznikla současná podoba zámku (1697–1703). Samotné přestavbě zámku předcházelo založení kapucínského kláštera, a hlavně požár zámku ve Zvířeticích (1690), který definitivně rozhodl o přenesení hlavního sídla do Mnichova Hradiště. Renesanční Budovcův zámek byl rozšířen o severovýchodní křídlo, prostor francouzské zahrady ohraničovaly budovy koníren, taktéž podle Canevallova projektu. Některé stavby z této doby již neexistují, dochována ale zůstala unikátní sala terrena v přímé ose proti hlavnímu vstupu do zámku (1709–1711, architektem byl valdštejnský stavitel Nicolo Reimondi).
Vrcholně barokní podoba zámku v Mnichově Hradišti je významnou památkou světské architektury z přelomu 17. a 18. století, kdy se opouštěl koncept blokových budov s uzavřeným nádvořím a začala se prosazovat podoba trojkřídlého zámku s otevřeným čestným nádvořím a podle významu výškově odstupňovanými hospodářskými budovami.
K dílčím stavebním úpravám docházelo v průběhu 18. a 19. století například kvůli živelným pohromám (požár 1724) nebo novým požadavkům na bydlení, původní celková koncepce zůstala ale dodnes zachována. Zásadní zásah si vyžádal rok 1833, kdy se v Mnichově Hradišti k diplomatickým jednáním sešli rakouský císař František I., ruský car Mikuláš I. a pruský korunní princ Bedřich Vilém, dalšími účastníky byli sasko-výmarský vévoda Karel Bedřich a nasavský vévoda Vilém. Setkání panovníků probíhalo tři týdny v září 1833, byla zde podepsána dohoda o obnovení Svaté aliance. Tehdy byl barokní taneční sál prostupující dvě patra změněn v zámecké divadlo. Až do 20. století bylo Mnichovo Hradiště nejvýznamnějším sídlem Valdštejnů, před vyvlastněním velkostatek zahrnoval cca 7 500 hektarů půdy. Současná podoba je výsledkem přestavby z přelomu 17. a 18. století, umělecky hodnotný areál je ve vlastnictví státu a je přístupný veřejnosti.
Sala terrena je dílem Mikuláše Raimimondiho a pochází z roku 1711.. Interiér hlavního sálu zdobí freska zobrazující ústřední výjev valdštejnské rodové legendy „Jindřich z Valdštejna představuje Přemyslu Otakarovi II. svých 24 synů“ (autorem pražský malíř Eliáš Zobel). Štuková výzdoba s kariatidami vynášející klenbu s freskou je dílem Giovanniho Girolama Fiumbertiho.
A jak to bylo v Mnichově Hradišti? V této době zde působil místní děkan kostela sv. Jakuba Většího, kterým byl Jiří Zdeněk Fiala. Ten se přimluvil ke sv. Anně, aby se městu vyhnula již zmiňovaná morová epidemie. Přímluva nebyla určitě zbytečná, neboť epidemie se městu opravdu vyhnula. Legenda v tomto kontextu praví, že sv. Anna držela nad městem ochranou ruku, a proto se toto území začíná nazývat jako Ostrov sv. Anny. Na výraz poděkování této události nechal objednat majitel mnichovohradišťského panství hrabě František Arnošt z Valdštejna u Martina Jelínka sochu sv. Anny, která se v současné době nachází před kostelem sv. Tří králů.
Součástí areálu zámku je i komplex KAPUCÍNSKÉHO KLÁŠTERA ze 17. století. Jeho součástí je klášterní kostel sv. Tří králů ze stejné doby. V letech 1723 – 1724 byla ke kostelu přistavěna barokní kaple sv. Anny. Hraběnka Marie Markéta Valdštejnová, rozená Černínová z Chudenic, se tehdy rozhodla rozšířit kostel sv. Tří králů o prostor kaple pro anenské bohoslužby. Mimo jiné i z vděčnosti, když se okolím přehnala morová epidemie, která jako by zázrakem se městu vyhnula. Sv. Anna tehdy prý nad městem držela ochranou ruku, díky čemuž je tato oblast známá i jako ostrov sv. Anny. Klášter byl založen v 90. letech 17. století, kdy začali sousední zámek upravovat Valdštejnové jako své rodové sídlo. Řád, který přišel do Čech v roce 1600, zde postavil nejprve kostel sv. Tří králů a následně i konvent, jehož projektantem byl kapucín P. Jiří z Mnichova.
V kapli sv. Anny v areálu zámku Mnichovo Hradiště je umístěna hrobka vévody frýdlantského, Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna. Pod mramorovým náhrobkem kromě tohoto slavného vojevůdce odpočívá i jeho žena Lukrécie a Karel Albrecht, malý syn z Valdštejnova druhého manželství. Jejich ostatky sem roku 1785 převezl hrabě Vincenc Ferrerus z Valdštejna ze zrušeného kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína.. Interiéry kaple i kostela Sv. Tří králů dnes slouží jako lapidárium barokních soch Matyáše Bernarda Brauna, rodiny Jelínků a dalších mistrů.
Kostel je typickým příkladem skromné a neokázalé kapucínské architektury plně vyhovující řádovým předpisům. Kapucíni zde vybudovali prostý, pro řád typický, komplex budov bez zdobných prvků. Klášter tvořený třemi křídly budov, které obklopují dvůr je napojen přímo na presbytář kostela. Kostel se začal stavět v roce 1694 podle stavebního projektu vypracovaného členem řádu P. Jiřím z Mnichova a dokončen byl v roce 1699.
Ve 20. letech 18. století byla k prostému kostelu tradičního kapucínského typu přistavěna na přání majitelky panství honosná barokní kaple sv. Anny, jejíž zdobené průčelí se stalo dominantou areálu. Později nechal Vincenc z Valdštejna do kaple přenést ostatky frýdlantského vévody, císařského generalissima Albrechta z Valdštejna a jeho ženy Lukrécie, z kartuziánského kláštera ve Valdicích, zrušeného v rámci církevních reforem císaře Josefa II. Při příležitosti tří set let od smrti Albrechta z Valdštejna zde byl umístěn náhrobek z červeného mramoru od sochaře Kolaczska.
V průčelí kaple najdete plastiky sv. Kláry, sv. Františka z Assisi, sv. Jana Křtitele, Archanděla Michaela, sv. Jana Evangelisty, sv. Antonína Paduánského a sv. Markéty, které vytvořili sochaři Martin a Josef Jelínkovi. Oltářní obrazy sv. Anny, sv. Kláry a sv. Jana Nepomuckého namaloval turnovský malíř Jan Jiří Hertl.
