BÝVALÝ LOM je přístupný od nájezdu z Votic směr Praha. Čočky krystalických vápenců pestré skupiny moldanubika (součást tzv. sušicko-votické série). Tělesa jsou dlouhá 200 až 500 m o mocnosti do 70 m. Světle šedá hornina s tmavšími šmouhami je jemně až středně zrnitá. V poloze bohaté na silikáty se vyskytlo polymetalické zrudnění (pyrit, chalkopyrit, galenit, sfalerit, tetraedrit). Na povrchu vápenců lze místy pozorovat projevy krasovění v podobě špatně vyvinutých škrapů. Je málo pravděpodobné, že by uvnitř vápencových čoček vznikly krasové dutiny. Vápenec byl v minulosti těžen za účelem pálení vápna pro stavební účely.
Votické šibenici se také říkalo „spravedlnost“, kterou si Votice držely jako každé jiné větší panství. Stávala na západním hřbetu Polského vrchu, kde je v současnosti zdaleka viditelný osamělý javor. Údajně to býval jen prostý dřevěný sloup s příčkou nahoře, na niž kat za hák pověsil konopný provaz pro odsouzence. Dle záznamů vojenského mapování však lze vypozorovat, že se s největší pravděpodobností jednalo o tříramennou šibenici dřevěné konstrukce, vrchem propojenou trámy. Šibenicí zde trestávali vraha i lupiče, ale často i lidi, kteří si ulovili třeba jen panského zajíce, nebo uzmuli z panského rybníka nějakou tu rybu a z potoka trochu raků. I na votickém panství si patrně dobře finančně zajištěný magistrát vydržoval svého popravního mistra. Pavel Neufuzs (*okolo 1750) byl zaměstnancem městského obvodu „Otice“ jako kat v letech 1772-1782, kdy je střídán v katovně dalším popravčím mistrem, kterým byl Vít Haller (*1760). V době, když už byla zdejší šibenice minulostí, přešla na Votického kata samosebou povinnost pohodnická. Do roku 1814 je zde uváděn jako městský ras jistý Josef Pösel (*před r. 1790) Ve Voticích soudili městští konšelé v čele s purkmistrem, ale nad rozsudky rozhodovala vůle vrchnosti. Udání hajného, poklasného, šafáře, správce nebo dokonce zámeckého hejtmana musil městský soud respektovat a prověřit. Při výslechu býval i zde podezřelý všelijak mučen, aby se přiznal. Osvobodila-li vrchnost souzeného, což se stávalo jen zřídka, býval milostí obdařený před propuštěním jinak pro výstrahu potrestán: vypálili mu žhavým železem cejch, uřízli mu ucho, aneb jej metlami z obce vymrskali. Oběšence, jakož i na všech sousedních justicích, nechávali třeba několik týdnů na šibenici viset, potom jej teprve zakopali pod šibenici. Ještě v prvních letech 19. století byly nalézeny na šibeničném vrchu kosti popravených. I nařčení soudců z nesprávnosti bývalo často trestáno na hrdle. Dne 5. listopadu 1624 popravili na šibenici jistého občana pro krádež ryb a raků. Soud vykonali konšelé s purkmistrem Janem Paseckým. V zástupu lidu, vracejícího se po popravě do města, byl též Jan Hruška ze vsi Jiřina, poddaný pána Hradeckého. Prohodil „o chybné spravedlnosti“ votických konšelů jen několik slov a byl oběšen. (Ze zemského archivu.)
I v dnešní době se o votickém popravišti, tedy o jeho blízkém okolí vypráví několik historek, které nesou nádech jistého tajemna. Údajně tu projíždějícím řidičům zhasínají motory aut a někteří svědkové tvrdí, že poblíž popraviště viděli postavu ženy v tmavém oblečení, která měla na hlavě široký klobouk. Jeden z řidičů prý měl i pocit, že dotyčnou ženu přejel. Když ale vystoupil z vozu, nikoho už v okolí nenašel. Sám jsem zastavil poblíž šibeníku, ale podařilo se mi normálně nastartovat a odjet…takže…kdo ví…
Kříž kamenný 1879 na soklu stojí jižně od města směrem k Polskému vrchu, poblíž jedné z tras bývalé zemské stezky.
Výklenková kaplička
