BÝVALÝ LOM je přístupný od nájezdu z Votic směr Praha. Čočky krystalických vápenců pestré skupiny moldanubika (součást tzv. sušicko-votické série). Tělesa jsou dlouhá 200 až 500 m o mocnosti do 70 m. Světle šedá hornina s tmavšími šmouhami je jemně až středně zrnitá. V poloze bohaté na silikáty se vyskytlo polymetalické zrudnění (pyrit, chalkopyrit, galenit, sfalerit, tetraedrit). Na povrchu vápenců lze místy pozorovat projevy krasovění v podobě špatně vyvinutých škrapů. Je málo pravděpodobné, že by uvnitř vápencových čoček vznikly krasové dutiny. Vápenec byl v minulosti těžen za účelem pálení vápna pro stavební účely.
VOTICKÝ JAVOR – památný strom. Javor klen osaměle roste na pastvinách Polského vrchu, kde dává na odiv svoji vznešenost. Na krajinu shlíží už přes 100 let, je vysoký 19 m a obvod jeho kmene měří něco málo přes 2,5 metru. Obsadil 2. místo v soutěži Strom roku 2005.
Na západní části Polského vrchu stávala šibenice, kde byli vinní i nevinní odsouzeni a usmrceni. Dnes zde místo šibenice roste osamělý javor.
Votické šibenici se také říkalo „spravedlnost“, kterou si Votice držely jako každé jiné větší panství. Stávala na západním hřbetu Polského vrchu, kde je v současnosti zdaleka viditelný osamělý javor. Údajně to býval jen prostý dřevěný sloup s příčkou nahoře, na niž kat za hák pověsil konopný provaz pro odsouzence. Dle záznamů vojenského mapování však lze vypozorovat, že se s největší pravděpodobností jednalo o tříramennou šibenici dřevěné konstrukce, vrchem propojenou trámy. Šibenicí zde trestávali vraha i lupiče, ale často i lidi, kteří si ulovili třeba jen panského zajíce, nebo uzmuli z panského rybníka nějakou tu rybu a z potoka trochu raků. I na votickém panství si patrně dobře finančně zajištěný magistrát vydržoval svého popravního mistra. Pavel Neufuzs (*okolo 1750) byl zaměstnancem městského obvodu „Otice“ jako kat v letech 1772-1782, kdy je střídán v katovně dalším popravčím mistrem, kterým byl Vít Haller (*1760). V době, když už byla zdejší šibenice minulostí, přešla na Votického kata samosebou povinnost pohodnická. Do roku 1814 je zde uváděn jako městský ras jistý Josef Pösel (*před r. 1790) Ve Voticích soudili městští konšelé v čele s purkmistrem, ale nad rozsudky rozhodovala vůle vrchnosti. Udání hajného, poklasného, šafáře, správce nebo dokonce zámeckého hejtmana musil městský soud respektovat a prověřit. Při výslechu býval i zde podezřelý všelijak mučen, aby se přiznal. Osvobodila-li vrchnost souzeného, což se stávalo jen zřídka, býval milostí obdařený před propuštěním jinak pro výstrahu potrestán: vypálili mu žhavým železem cejch, uřízli mu ucho, aneb jej metlami z obce vymrskali. Oběšence, jakož i na všech sousedních justicích, nechávali třeba několik týdnů na šibenici viset, potom jej teprve zakopali pod šibenici. Ještě v prvních letech 19. století byly nalézeny na šibeničném vrchu kosti popravených. I nařčení soudců z nesprávnosti bývalo často trestáno na hrdle. Dne 5. listopadu 1624 popravili na šibenici jistého občana pro krádež ryb a raků. Soud vykonali konšelé s purkmistrem Janem Paseckým. V zástupu lidu, vracejícího se po popravě do města, byl též Jan Hruška ze vsi Jiřina, poddaný pána Hradeckého. Prohodil „o chybné spravedlnosti“ votických konšelů jen několik slov a byl oběšen. (Ze zemského archivu.)
I v dnešní době se o votickém popravišti, tedy o jeho blízkém okolí vypráví několik historek, které nesou nádech jistého tajemna. Údajně tu projíždějícím řidičům zhasínají motory aut a někteří svědkové tvrdí, že poblíž popraviště viděli postavu ženy v tmavém oblečení, která měla na hlavě široký klobouk. Jeden z řidičů prý měl i pocit, že dotyčnou ženu přejel. Když ale vystoupil z vozu, nikoho už v okolí nenašel. Sám jsem zastavil poblíž šibeníku, ale podařilo se mi normálně nastartovat a odjet…takže…kdo ví…
Kříž kamenný 1879 na soklu stojí jižně od města směrem k Polskému vrchu, poblíž jedné z tras bývalé zemské stezky.
Výklenková kaplička