Město VOTICE se nachází v jižní části Středočeského kraje, v malebném údolí chráněném ze tří stran vrchy, které přesahují výšku 600 m n. m. Těmito kopci začíná kraj nazvaný spisovatelem Dr. Janem Herbenem „Česká Sibiř„. Kraj, který se vyznačuje nejen chladnějším počasím, ale i množstvím drobných historických objektů a přírodních krás.
Město je rozděleno do 22 místních částí.
Kdy byly Votice založeny, není přesně známo. Osada vznikla zřejmě někdy ve 2. pol. 12. století. První známý vladyka, Diviš z Otic, se zde připomíná v roce 1318. Již ve 14. stol. měly Votice (do 16. stol. Otice) různá městská výsadní práva, která ještě značně rozmnožil poslední z rodu Otických Jan Burian Otický z Otic. Jako poslední svého rodu dal roku 1545 zapsat Votice Kryštofu Skuhrovskému ze Skuhrova.
Po Skuhrovských získali Votice Šternberkové (1574-1600). V roce 1604 koupila Votice Eva Kaplířová ze Slavkova, manželka Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jednoho z vůdců stavovského povstání v letech 1618-1620, popraveného 21. 6. 1621 mezi dvacetisedmi českými pány na Staroměstském náměstí v Praze. Konfiskovaný majetek Kaplířů získal roku 1622 Sezima z Vrtby. Vrtbové drželi Votice až do roku 1807, potom až do roku 1848 zde byli Mitrovicové. V letech 1949 až 1950 byly Votice okresním městem. Poté votický okres zanikl sloučením s okresem benešovským.
Pro odvádění peří si našel hrabě celkem nepatrnou záminku. Za předešlého majitele žila ve Voticích jistá zchudlá příbuzná hraběte Adama se svými dcerami. Lidé jí říkali hraběnka. Byla k poddaným velice vlídná a ráda se s nimi stýkala. Navštěvovala je i zvala selky k sobě. Ty byly v panském domě vždy pohoštěny. Za pohoštění jí přinášely drané peří i husí prach, prý do výbavy jejím dcerám. Hraběnka si všechny dary pečlivě zaznamenávala: množství, jméno dárce, dokonce i osadu a číslo. Po čase přestaly selky peří i prach nosit (r. 1811). Hrabě Vratislav však ony záznamy našel a nařídil, že se peří i prach musí i nadále odvádět, a to z každého domu 4 loty husího prachu a 16 lotů draného peří. Z dobrovolných darů tak vznikla robotní povinnost. To si ovšem lidé nedali líbit. Všichni odepřeli dávky a hájili se tím, že peří dávali hraběnce z lásky a dobrovolně. Hrabě žaloval a zemský soud v Praze 24. prosince 1825 potvrdil požadavek hraběte a odsoudil poddané, že musí od r.1811 všechny zadržené dávky peří a prachu do 14 dnů odvést. Rozsudek přečetl vrchní svolaným rychtářům německy a pak jej lámanou češtinou přeložil. Úřední nařízení doručili do jednotlivých vsí poslové. Nastaly exekuce a konečně bylo na pomoc povoláno vojsko. Mnoho sousedů bylo zatčeno. Jiní se však shlukli a chtěli je osvobodit. Mezi lidem to vřelo a nespokojenost vzrůstala. Konečně 8. října 1836 se vzbouřili poddaní ve všech obcích. Přišli do Votic v noci i se svými ženami a čeledí, ozbrojeni holemi, kosami, klacky a kamením a dobývali se do žaláře, aby osvobodili zatčené. Zvony zvonily na poplach, rozhořčený lid se nebál ani vojáků, kteří s nasazenými bodáky jej vyháněli ze dvora i z prostranství před kostelem. 10. listopadu přijel sem krajský Havle z Berouna se třemi prapory pěšáků. Část vojáků byla také na koních. Havle vyhlásil ve Voticích stanné právo. Po městě i po okolních osadách denně procházely vojenské hlídky. Dva dny nato – v neděli – bylo přikázáno farářům na panství, aby lidem důtklivě připomněli čtvrté Boží přikázání a zdůraznili poslušnost poddaných k vrchnosti „Bohem jim dané“.
Když byla vzpoura utlumena a nespokojení pozavíráni, přijeli do Votic komisaři od pražského hrdelního soudu (19. listopadu), rada Komárek a aktuár Záruba, kteří po 3 týdny vyslýchali provinilce. Několik lidí bylo potom odvedeno do Prahy a mnoho z nich na měsíce i dlouhá léta odsouzeno, jiní utrpěli velké ztráty na majetku. Všichni však museli odvádět peří i prach. Teprve r. 1851 vykoupili se penězi od této robotní povinnosti (3 roky po zrušení roboty!)
Hrabě Vratislav z Mitrovic žil bez ohledu na nenávist lidu klidně. Jeho sličná a vzdělaná manželka Antonie ze Šterndalu však příliš šťastná nebyla a později se pominula rozumem.
