Hrádek nad Nisou – domy
Objekty AZYLU byly postaveny v roce 1723 a mají poměrně pestrou historii. Dnes z celého komplexu stojí jedna budova (č. p. 67), ve které jsou byty. Z druhého objektu (č. p. 65 a 66) se dochovala jen část přízemí. Areál původně uzavíralo ještě třetí křídlo, to ale bylo zbouráno už v minulosti.
Budovy byly postaveny na základě povolení hraběnky Johanny Emerencie Gallasové. Snad měly být využity jako zámeček, ale záhy se z nich stala textilní manufaktura na výrobu sukna a bavlněných látek.
Azyl je vlastně technickou památkou, jedná se o jednu z nejstarších dochovaných manufaktur v Čechách. Výroba ale patrně nesplnila očekávání, už v roce 1767 byl v č. p. 66 zřízen mandl. V roce 1812 zde vznikla hrnčířská dílna na výrobu pálených lahví pro léčivou vodu z lázní Libverda. Ani tato výroba ale nefungovala dlouho. Následuje přestavba objektů na byty pro panské úředníky, dokončena byla nejpozději v roce 1850. V roce 1896 zde vznikl útulek pro děti (Kinderasyl). Odtud také pramení dodnes používaný název areálu. Útulek sloužil nejen pro sirotky, ale i pro děti dělníků z hrádeckých továren. Po vzniku samostatné československé republiky probíhala v objektu č. p. 67 v letech 1919-1925 výuka ve třech třídách české školy. Ukončena byla až s výstavbou nové budovy české školy (dnes ZŠ T G. Masaryka). Výuka se do Azylu vrátila i po válce, pak objekt sloužil jako školní jídelna a školní družina až do roku 1982. V šedesátých letech 20. století byl na půdu přestěhován depozitář hrádeckého muzea, které ale krátce poté zcela zaniklo. Od roku 1982 měl objekt v pronájmu národní podnik Potraviny. Výroba lahůdek se zde udržela až do r. 1991. Následovala nešťastná privatizace, kdy budovy novému majiteli posloužily jen jako zástava bance a bez péče chátraly. Město sice získalo objekty Azylu na konci devadesátých let 20. století zpět do svého majetku, ale zachránit se podařilo již jen severní křídlo, ve kterém se nacházejí byty. Západní křídlo bylo po zřícení střechy v roce 2006 zbouráno až na úroveň přízemí.
Oba objekty Azylu byly jednopatrové a podsklepené. V mansardových střechách bylo po pěti vikýřích (při přestavbě na byty byl jejich počet rozšířen na 10 na každé delší straně a přibyly dva vikýře do ulice). V domě č. p. 67 byl při rekonstrukci ponechán ve fasádě kamenný portál, připomínající původní vstup. Na stěně podél ulice upomíná původní majitele gallasovský kamenný erb.
Podstávkový DŮM KONÍK je ukázkou lidové architektury, která je charakteristická pro region Horní Lužice. Poněkud neobvyklý název domu pochází z doby nedávno minulé – obyvatelé města mu tak říkají podle jména posledního majitele domu P. Koníka.
První patro domu je hrázděné a spolu se střechou jej nese podstávka. V přízemí se nachází roubená světnice a síň. Druhá část přízemí je poněkud netypicky hrázděná a jsou v ní dvě komory. V zadní části síně se původně nacházela výklenková černá kuchyně. Dům kryje sedlová střecha s polovalbou nad bedněnými štíty.
Dům byl ve špatném technickém stavu, dokonce se uvažovalo o jeho demolici. V roce 2014 proběhla 1. etapa rekonstrukce, jejímž cílem bylo dům zachránit dalším generacím, a to v podobě z počátku 19. století. Za využití tradičních řemeslných postupů a s využitím co největšího počtu původních prvků byla obnovena konstrukce podstávky a roubené i hrázděné části přízemí. Zdobné prvky se až na výjimky nedochovaly, proto byla při rekonstrukci čerpána inspirace v nejbližším okolí.
SCHUBERTOVA VILA továrníka Hermanna Schuberta je nejmladší kulturní památkou ve městě Význam a architektonická kvalita stavby ale daleko přesahuje hranice regionu,
Vybudování vily je úzce spjato s rozvojem a úspěchem firmy Hermann Schubert, jejíž areál se nachází na sousedních pozemcích v centru města. V prosperující továrně se vyráběly nitě, které se vyvážely do celého světa. Nové rodinné sídlo si ředitel továrny Hermann Schubert nechal postavit v roce 1924. Návrh stavby dodala renomovaná architektonická kancelář Lossow & Kühne. Uplatnila v něm barokizující formy kombinované s tehdy populárním neoklasicismem a také řadu prvků v interiéru, které nebývale zvyšovaly komfort bydlení. Výroba nití byla ukončena k 1. 6. 1998.
ZÁKLADNÍ ŠKOLA LIDICKÁ slavné a bohaté město zadalo v roce 1886 u místního stavitele C. A. Wilhelmse, z důvodu nedostatečné kapacity staré školní budovy, výstavbu nové školy. Dne 18. srpna 1886 byl slavnostně položen základní kámen a 20. října 1887 byla budova dokončena.
Geologický park v okolí školy
S vyučováním se začalo 15. listopadu 1887. Až do vzniku Československé republiky navštěvovaly tuto školu všechny hrádecké děti i když se jednalo o školu s německým vyučovacím jazykem. Po roce 1918 sloužila pouze pro výuku německých dětí. V roce 1945 bylo vyučování německých dětí zakázáno a škola se stala načas vojenskou posádkou. Později, jak přicházely nové a staronové české rodiny, přibývaly vyučovací místnosti i učitelé, až byla nakonec zprovozněna i bývalá německá škola. Zpočátku byla ve škole organizována výuka pro vyšší ročníky, později byla škola zřízena jako úplná od 1. – 9. ročníku.
Po otevření hraničního přechodu v Hrádku nad Nisou (90. léta minulého století) se začala škola specializovat na jazykovou výuku a spolupráci se školami v Sasku.
POMNÍK OBĚTEM VÁLEK je dnes věnován památce obětí všech válečných konfliktů a nachází se poblíž základní školy.
Pomník byl odhalen v roce 1932. O jeho zřízení se postarali členové spolku Synové domova ve světové válce a v té době měl pamětníkům i dalším generacím připomínat 253 obětí první světové války z Hrádku nad Nisou a okolních obcí. Slavnosti tehdy podle dobové fotografie přihlížely stovky lidí.
Podle seznamu jmen je patrné, že pomník byl věnován všem obětem bez rozdílu národnosti. Samotné jméno sice o skutečné příslušnosti k národu vypovídá jen částečně, přesto se zdá, že poměr českých a německých jmen na pomníku zhruba odpovídal poměru obyvatel v Hrádku nad Nisou: asi 10 % příjmení bylo českých, asi 90 % německých.
Správa železnic zahájila dlouho očekávanou rekonstrukci ŽELEZNIČNÍCH STANIC v Chrastavě a Hrádku nad Nisou.