FRÁŇA ŠRÁMEK (1877 – 1952) – spisovatel, básník, národní umělec.
Narodil se jako druhorozený z pěti bratrů. Šrámkův otec pracoval jako berní (daňový) úředník a musel se kvůli práci často stěhovat. Krátce po zahájení školní docházky se odstěhovali do Zbiroha.
Po gymnáziu začal Šrámek v Praze studovat práva. V roce 1903 se Šrámek právnická studia rozhodl opustit, stát se básníkem a naplno se věnovat literatuře a psát. Stěhuje se do Prahy do olšanské vily S. K. Neumanna k ostatním anarchistickým autorům a mladým spisovatelům.
Ve Šrámkově životě se v roce 1905 objevuje Miloslava Hrdličková (Milka) a stává se jeho družkou na celý život. Milka vystudovala v Praze dívčí obchodní školu, což tehdy nebylo zvykem – obvykle se dívky vdaly a staraly se o děti a manžela-živitele rodiny. Milka však byla finančně nezávislá, sečtělá a hovořila třemi cizími jazyky. Nikdy se nevzali,
V den všestudentských slavností, 28. května 1905, začala v hostinci U skalního vrabce demonstrace anarchistických studentů, kteří zpívali píseň Rudý prapor a volali hesla „Ať žije Anarchie,“ „Pryč s tyrany.“ Vše zpozoroval policista, přivolal posily a společně zakročili proti rebelujícím studentům. Michael Kácha byl zatčen za nesení praporu a Šrámek byl zatčen za to, že na policistu volal „Zhyň, otroku, zhyň, pse!“ Šrámek dostal 6 dnů v policejním vězení, Kácha 8 dní.
Šrámek byl tedy v roce 1905 krátce vězněn v policejním vězení. Nedlouho poté byl povolán na čtyřtýdenní vojenské cvičení, kterého se účastnil. Povolání nekomentoval jen známými verši Píšou mi psaní, ale i článkem v Práci z 18. srpna 1905: „…slibuji, že po celé čtyři neděle budu sloužiti věrně svému přesvědčení, že všechny své smysly opět otevřu, aby novými zkušenostmi posílil se můj odpor proti militarismu, a že vše, čím tam ve mně bude raněn a uražen člověk, povím potom mým kamarádům v písničkách, povídkách a propagačních článcích. To slibuji a protestuji: Pryč s militarismem!“ Článek nezůstal nepotrestán – Šrámka čekalo několikanedělní vojenské vězení. Po návratu obdržel další výzvu, ať druhého dne nastoupí na šest dní do vojenského vězení – nenastoupil a šel na večírek, který byl rozehnán, účastnici legitimování a Šrámek s Káchou opět zatčeni.
V letech 1906 až 1910 se obnažila ideologická chaotičnost a organizátorská neschopnost anarchismu; je to doba, kdy se hnutí rozpadá a mladí spisovatelé se vydávají na vlastní samostatnou tvůrčí cestu. V té době píše Šrámek Stříbrný vítr (1910), který je o mládí, o touze po čisté lásce, o vzpurnosti, která patří k dospívání. Román je považován za předěl ve Šrámkově tvorbě – právě v tomto díle doznívá téma mládí, odvahy a aktivity a předznamenává díla, ve kterých dominuje snaha o harmonizování konfliktů, touha po souladu člověka se světem, přírodou a životem.
Roku 1957 byla založena tradice Šrámkovy Sobotky jako národního festivalu českého jazyka a literatury. Vyvinul se z původních setkání zaměřených na Šrámkovu tvorbu, roku 1961 se přeměnil v týdenní seminář o mateřštině, vždy s nějakým nosným ústředním tématem. Od počátku je propojen s učitelskou veřejností. Od roku 1963 se na tzv. poetickém odpoledni představují recitátoři a recitační kolektivy, od roku 1968 působí tvůrčí dílny pro studenty pedagogických a filozofických fakult.
VÁCLAV ŠOLC (1838 – 1871) – básník, rodák ze Sobotky, kde též zemřel a je pochován.
Zajímavý je i tzv. Šolcův statek – roku 1838 se zde narodil autor básnické sbírky Prvosenky, Václav Šolc. Ve 30.letech přešel statek do rukou rodiny Samšiňáků, kterým byla nemovitost odebrána po komunistickém převratu v roce 1948. Získat zpět se ji podařilo až v sedmdesátých letech 20. století přírodovědci a velkému znalci umění RNDr. Karlu Samšiňákovi. Během třiceti let dokázal ze statku vytvořit proslulou galerii, v níž vystavovali kromě našich význačných výtvarníků i hosté z ciziny. Statek prošel v minulých letech rozsáhlou rekonstrukcí. V roce 2009 po ukončení všech záchranných prací se Šolcův statek otevírá veřejnosti konečně po celou výstavní sezonu. Byla pokřtěna Galerie Karla Samšiňáka, přibylo i nově zřízené lapidárium.
Město má pomník Václava Šolce z roku 1880.
JINDŘICH MAŠTÁLEK, plným jménem Jindřich Gustav Maštálka (22. února 1866 Sobotka – 9. září 1926 Domousnice), byl rakouský a český politik, na konci 19. a počátku 20. století poslanec Říšské rady a Českého zemského sněmu, za první světové války představitel prorakouského křídla mladočeské strany.
Absolvent gymnázia v Jičíně, Českoslovanské obchodní akademie v Praze a studia národního hospodářství a sociálních věd na univerzitě v Ženevě. Od r. 1888 tajemník městského úřadu v Sobotce. Člen výboru českého odboru Zemědělské rady. V l. 1897-1918 poslanec říšské rady a současně poslanec zemského sněmu za národní stranu svobodomyslnou. – Věnoval se hlavně otázkám železničním, melioračním a finančním. Zasloužil se o vybudování železniční trati Mladá Boleslav – Stará Paka a regulaci Klenice. Pomáhal obnovit činnost cukrovaru v Dolním Bousově; od r. 1893 jedním z majitelů cukrovaru. Po r. 1918 žil na svém velkostatku Domousnice. Pohřben je v Sobotce. Byl čestným občanem téměř všech obcí soboteckého okresu.
Musel to asi být pro studenty skutečný zážitek poslouchat přednášky chemika Bohuslava Raýmana. Shodují se na tom všechny životopisné a vzpomínkové články. Světozor připomíná první vystoupení čerstvě habilitovaného, ani ne pětadvacetiletého soukromého docenta „lučby ústrojné“ na české technice v roce 1877 následovně: „…Krátkou svojí přednáškou získal si hned obdiv a úctu všech přítomných. Brzy uznali ho všichni čeští chemikové, třeba někteří mlčky a neradi, za jednoho z předních našich lučebníkův. Kdož měli příležitosť blíže stýkati se s ním, obdivovali se jeho důvtipu a píli a v krátce oblíbili si jej pro jeho přímosť a milé obcování.
Narodil se jako druhorozený syn kancelisty tamního okresního soudu. Otec zemřel roku 1863 a matka se s pěti dětmi přestěhovala do Mladé Boleslavi, aby synové mohli navštěvovat místní gymnázium. Bohuslav ho absolvoval roku 1872 a za obor vysokoškolského studia si zvolil chemii. Pražská technika mu však nepostačovala, a tak se již po dvou letech vydal do Bonnu k prof. Augustu Kekulemu a pak do Paříže k prof. Adolphu Wurtzovi a Charlesu Friedelovi. Mohl zůstat v cizině, odbornou způsobilost i jazykovou vybavenost měl výbornou, přesto se vrátil do Prahy a nastoupil pomalou a ne vždy snadnou vědeckou a akademickou dráhu; nejprve na Českém polytechnickém ústavě (od roku 1879 České vysoké škole technické) a po deseti letech i na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde se stal roku 1890 mimořádným a roku 1897 řádným profesorem; v akademickém roce 1902–1903 byl děkanem fakulty.
