V údolí řeky Doubravy je PŘÍRODNÍ REZERVACE NIVA DOUBRAVY o rozloze 86 ha, která byla vyhlášena v roce 1994. Rezervace vznikla k ochraně přirozených a polopřirozených lučních a mokřadních ekosystémů v řece Doubravě a jejím okolí. Území je ukázkou přírodních vlhkých lučních biotopů, které jsou díky zemědělskému využití krajiny velice vzácné.
V tom se od skupiny dragounů jeden jezdec utrhne a s koněm zamíří přímo do vyschlého rybníka. Zdá se mu, že bahno musí být jako kámen, ale místní obyvatelé dobře znají jeho zrádnou moc. Volají: „Stůjte, tam se propadnete“, ale Prus jim nerozumí. Jezdcovi se sice daří přeběhnout pár desítek metrů mělkého písčitého kraje rybníka. V tom se však kůň zarazí a pomalu propadává. Bahno ho stahuje do hlubiny i s dragounem, který se vsadil, že rybník s koněm přejede. Voják volá o pomoc. Marně se snaží dostat ze sedla, do kterého stíží vlezl. Lidé spěchají pro prkna a provazy, ale zrádné místo je daleko a bahno před zraky přihlížejících rychle svírá svou oběť. Kůň zmizel. Vojákovi je ještě na okamžik vidět hlava s přilbou. Poslední jakési zalkání, bahno ještě chvíli bublá a je konec.
Za Hlínou je les, kterému se říká kominík. Jednou v zimě před mnoha lety, když byly lesy plné zvěře šel místní kominík k večeru z vymetání domů a v tom zaslechl vytí. V houští zahlédl vlčí hlavy a tak nemeškal a vylezl na strom, aby tam přečkal než vlci odtáhnou. Ti se však usadili pod stromem a zle na něj doráželi. Kominík se držel co mohl, ale mráz sílil a on promrzlý a zesláblý nakonec spadl na zem. Vlci se na něj vrhli a jeden mu hned prokousl krk. Od té doby se tomu kusu lesa říká „Kominík“.
HEJKALOVÉ V SOPOTSKÉM LESE
V sopotských lesích byli od nepaměti hejkalové. Kdysi dávno se tu slétávali na nejvyšší jedli hejkalové Vajíčko, Peroutko a Povříslo. Ti vyděsili za tmavých nocí mnoho lidí, ale nejvíce těch, kdož mívali strach v týle.
Pravdu pravdivou vyprávěl starý soused o svém pradědu, kterak tento se vypravil za noci se ženou na pych do lesa s vozem. Bylo před první sopotskou poutí. V panském lese porazili pěknou jedli a naložili ji na vůz. Kravky měly co táhnout po špatné cestě.
Pospíchali temnou nocí, když kdesi za nimi táhlým smutným hlasem zahoukal hejkal. „Neozývej se“ napomíná žena muže, ale než to dořekla, muž z bujnosti zavolal: „hej, hej“! Sotva doznělo zvolání, byl hejkal na voze a snad ne sám. Houkáním zněl celý les. Vůz náhle zastavil a kola uvízla v bahně až po nápravy. Muži i ženě vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a i krávy se třásly strachem. V úzkosti začal soused prosit:“Panenko sopotská pomoz, obětuji ti svíčku jako tuhle voj, vyjedu-li“. „Ale muži neslibuj, nemáš zač bys svíci koupil“, kárá jej ustrašená žena. Pálený prosebník však zlostně a pološeptem na ni zasyčí: „Mlč, nic nedám, jen když vyjedu“! Ale nevyjel. Mordoval se i s dobytkem v blátě cesty do rána, až když šli první poutníci do Sopot, teprve mu pomohli – starému chamtivci – z louže.
Za hájem přejdeme přes most řeku Doubravku a jdeme luční cestou k chatě. Tady je zastavení č. 9 – terénní stanice ČSOP. Jedná se o terénní stanici ZO ČSOP Chotěboř, která zde informuje o své činnosti.
JAK BYL POSTAVEN SOPOTSKÝ KOSTELÍK
Když před dávnými časy hledali horníci v českém království rudy, přišli až do této krajiny. Tady počali bydlet a na různých místech okolo řeky Doubravky do strání prokopávat štoly a nacházet hojnost stříbra.
Nejdříve si postavili dřevěné boudy, kde přespávali. V dalších letech již stavěli důkladná stavení a utvářeli vesnice. Za rudy, které nacházeli, dostávali od okolních vrchností pěkné peníze a dobře si žili. Po nějakém čase na jednom kopečku, blíže svých obydlí začali stavět kostel, jenže materiál, který tam přes den uložili, byl v noci přenesen na jiné místo. Uvažovali, co by to mohlo znamenat. Až jednu noc, jeden z nich měl vidění. Anděl mu pravil, že Panna Maria si přeje, aby kostel postavili na místě kam je kámen přenášen. Uposlechli a kostelík postavili na tom místě, kde je dodnes. Poněvadž stavěli po sobotách, nazvali osadu vzniklou u kostela Soboty.
Kříž
