Sobiňov – obec

Obec SOBÍŇOV, spolu s místními částmi Sopoty, Nová Ves, Hlína, Markvartice a Zvolanov, leží v náhorní rovině nad řekou Doubravou. Žije zde 731 obyvatel. V roce 2015 získala obec ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny 2015, konkrétně obdržela diplom za podporu využívání volného času. V roce 2016 získala obec ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny 2016, konkrétně obdržela Oranžovou stuhu za spolupráci obce a zemědělského subjektu.

Nejstarší písemný doklad o osídlení prostoru pod Železnými horami je latinská listina „Regesta diplomatika“ z roku 1144 a váže se k Liběcké stezce, která tudy procházela. Jednalo se pravděpodobně o strážce hranic, kteří tady na pomezí Čech a Moravy vykonávali strážní službu. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1358, kdy je připomínán Ješek zvaný Kokot ze Sobíňova (Jesconis dicti Kokot de Sobyenow), který byl patronem kostela v Sopotech, dnešní součásti Sobíňova.

V roce 1373 je zmiňován Ondřej ze Sobíňova jako patron kostela v Běstvině. Po smrti jeho syna Jana byl statek převeden na Stoška z Dolan, který byl majitelem minimálně do roku 1405. Dále se předpokládá, že ves patřila pánům z Kunštátu, kteří v roce 1515 prodali celé panství Mikuláši mladšímu Trčkovi z Lípy. V roce 1538 prodali jeho dědicové ves Karlu z Valdštejna a na Skále. Jeho dcera Kateřina se provdala za Zachariáše z Hradce, který postavil renesanční část zámku v nedaleké Přibyslavi. V roce 1597 Jáchym Oldřich z Hradce prodal panství Zejdlicům ze Schönfeldu.

V roce 1623 byl majetek Rudolfa Zejdlice zabaven královskou komorou pro účast v protihabsburském povstání. Majetek pak koupil kardinál František z Ditrichštejna. Jeho potomci spravovali panství až do roku 1848, kdy došlo ke zrušení vrchnostenských správ.

 

Název Soběnov – Sobíňov je pravděpodobnější od osobního jména Soběn.

 

O VZNIKU TVRZE SOBĚNOV – jistý majitel Sokolova přišel násilným přepadením loupeživého rytíře o hrad. Násilník, který ho vyhnal i s jeho čeledí, sám se v hradu usadil. Vyhnaný rytíř neměl kde bydlet, proto se radil se svým otcem, co by měl činiti a ten mu odpověděl: „Postav sobě nový“. Vystavěl si tedy nový hrádek nedaleko Sokolova a nazval ho Soběnovem.

POŽÁRNÍ POPLACH – píší se padesátá léta 20. století. Na návsi v Sobíňově se jedno sobotní odpoledne rozlehl poplašný hlas hasičské trubky. V krátké době se před hasičskou zbrojnicí shromáždila většina členů sboru i dalších mužů. Všichni byli ochotni likvidovat požár kravína v nedaleké vesnici Příjemky.

Rychle byla otevřena vrata, spolehlivá Stratílkova stříkačka vytažena, auto nastartováno. Velitel přehlíží zda-li všichni mají přilby, jestli je všechno v pořádku. V tom kdosi volá: „Kde jsou hadice??“ Zraky všech se upřou do prázdné schránky automobilu. Nad Bílkem se k obloze valí hustý dým. U hasičského skladiště zmatení členové i s velitelem sboru chvatně hledají nejpotřebnější věc k hašení. Celé auto i zbrojnice je prohledána, padají otázky, ozývá se hněvivý křik.

Od budovy národního výboru běží tajemník. „Kdo dal svolení, kdo odtáhnul hadice?“ celý brunátný křičí velitel sboru. Tajemník po vysvětlení, že půjčil hadice družstvu na stříkání kukuřice, se ztrácí kdesi mezi chalupami.

Příhoda měla i kuriozní zakončení. Velitel byl pozván na úřad, kde byl pokárán. Poté vystoupil tehdy ze sboru požárníků a s ním vystoupilo i několik dalších členů.

O JEŠKU KOKOTOVI před dávnými časy, ještě za panování králů z rodu Přemyslovců, stával tam kde je nyní ves Bílek, zemanský dvůr nazývaný Přechod, protože se před ním přecházelo přes řeku Doubravku. Tento dvůr patřil Jitce a Údolenovi, sirotkům po pánu z Dolan. Oba tito sirotci si svou přívětivostí a dobročinností získali brzy srdce všech, kdo je znali. Nejvíce je však miloval rytíř Jan Kokot, který byl věrným přítelem starého pána z Dolan. Po jeho smrti se stal opatrovníkem a rádcem obou sirotků. Rytíř Kokot velel stráži, která sídlila na tvrzi Soběnov a hlídala české hranice, aby zabránila vpádu nepřátel do země po Liběcké stezce. Celé okolí mu tedy muselo být poslušno.

Součástí Sobíňova jsou SOPOTY, dříve osada německých horníků z Moravy, kteří zde dolovali stříbro. Název prý vznikl od soboty, během které horníci nesměli pracovat, aby se připravili na nedělní bohoslužbu. Jiné prameny uvádějí, že bohoslužba byla sloužena v sobotu. Kostel je poprvé připomínán roku 1358 a to je také první zmínka o Sopotech.

 

HLÍNA – tato osada dostala své jméno po cihlářské hlíně, která se v těchto místech kdysi dávno získávala. Do roku 1713 měla pouze dvě stavení. Kolem roku 1830 bylo na panském hliništi vystavěno 10 domků v jedné řadě na pravé straně cesty (s trámovým stropem, obílený vápnem a černou komorou, se širokým komínem, byla zde i zazděná tyč na uzení masa). První dědičné pachtovní smlouvy s jejich novými majiteli se uzavírali v roce 1833. Jejím posledním stavením u lesa byla Myslivna. Před 1. světovou válkou byla na Hlíně menší textilní manufaktura.

Na jižním břehu Doubravky, kde jsou vrstvy cihlářské hlíny byla založena Cihelna, která fungovala jen krátce, dodnes po ní lze u Hliny ještě nalézt těžební jámu, řada menších jam, které v okolí Hlíny bývali je již dávno zavezena.

Pro výrobu nepálených cihel (buchet) se zde používala dřevěná bedýnka s přepážkou (forma). Ta se naplnila cihlářskou hlínou z nedalekých ručně těžených jam s cihlářskou hlínou a udusala se. Po té se z dřevěné formy vyklepli dvě cihly, ty se rovnali do hranic a nechávali se pod dřevěnými přístřešky schnout. Domy byli stavěny z opuky, ale do věnce a štítu se dávali tyto cihly, pak se vše zabílilo. Cihly byli nepálené proto se do nich nesměla natáhnout vlhkost – rozsypaly by se.

Má dvě části a to starší část Huť a mladší část se jmenuje Stráň. V osadě Nová Ves – Huť, dnešní součásti Sobíňova, se tavilo železo a koncem 16. století zde byl zřízen železářský podnik s dýmačkou a hamrem. V sedmnáctém století zde pak vznikla vysoká pec na dřevěné uhlí. Nedostatek dřeva v okolí vedl však k postupnému útlumu, k prodeji biskupovi Janu Vratislavovi a časem k úplnému zastavení výroby.

 

NOVÉ VSI se dodnes říká Huť, protože tady stály pece na tavení železa. Osada dostala své jméno podle cihelny a hrnčírny, které tu kdysi byly.

 

 

 

Související obrázky: