RŮŽOVSKÝ VRCH, vysoký 619 m n.m, představuje vůbec nejvyšší vrchol v NP České Švýcarsko. Nachází se na jižním okraji NP. Horu tvoří čedič, jež pronikl na povrch při vulkanické činnosti pískovcem.
Je sopečného původu, svahy pokrývá čedičová suť, na některých místech je patrná sloupcovitá odlučnost čediče. Na severních svazích je vytvořena pískovcová terasa. Na čedičové suti se daří převážně listnatému lesu s převahou buku, javoru klenu a jilmu, na úpatí a západních svazích jsou i druhotné smrkové porosty. Mezi teplomilnými druhy květeny roste i vzácná horská kapradina laločnatá. Svahy hory porůstají přirozené lesy, místy pralesovitého charakteru; při severním úpatí se nacházejí tzv. ledové díry, ve kterých se mnohdy až do léta udržuje led a firn.
Strategická poloha kopce a daleký výhled hrály roli již za napoleonských válek, kdy zde byla zřízena vojenská pozorovatelna. V noci 28.3.1945 zde seskočila skupina sovětských, polských a německých výsadkářů, která navázala spojení s hnutím odporu v České Kamenici.
Stoupáme stále po žluté značce až k významové odbočce, posílající nás asi 0,5 km na vlastní vrchol. Je zarostlý a výhled mezi stromy je jen dílčí, nicméně stojí za to vydat se na zajímavé místo. Z další z řady informačních tabulí se dozvíme podrobnosti – a jistě budeme překvapeni, jak hojně navštěvovaná musela v minulosti být dnes tato odlehlá lokalita. Majitel panství Edmund Clary-Aldringen nechal na Růžovském vrchu postavit 14 m vysokou dřevěnou vyhlídkovou věž. Turistům byla předána 29. května 1881 a o rok později zde stála i restaurace, později rozšířená. Roku 1891 byla vyhlídková věž poškozena bleskem a musela být stržena, ale 4. července 1893 byla dána do provozu 24 m vysoká šestiboká dřevěná rozhledna, dílo růžovského tesaře Thieleho. Stavba to byla náročná a nákladná, ale výdaje se brzy vrátily, vždyť na Růžovský vrch vystoupilo ročně na 10 000 zájemců. Vichřice v květnu roku 1903 ukončila i existenci této stavby – vítr shodil rozhlednu přímo na budovu restaurace. O třetí rozhlednu se postaral syn Edmunda Claryho-Aldringena Carlos – 22. května 1904 byla zpřístupněna 18 m vysoká stavba a rozhled z ní byl prý velkolepý. Ještě za I. republiky mohli návštěvníci využívat služeb restaurace a těšit se z impozantních pohledů, v srpnu roku 1931 ale restaurace vyhořela. Ještě dnes se tu dají najít zbylé ruiny. Rozhledna ztratila nezbytné zázemí a po několika letech byla pro špatný technický stav zlikvidována.
Jednou z večera, na Velký pátek, šel tudy se svou ženou chudý domkář ze Srbské Kamenice. Náhle spatřili, jak v sousedství bývalé studánky probleskuje křovím světlo, popošli blíž a uviděli, že záře vychází z voskovic, které hořely v rozevřených dveřích kaple. „Pojď pryč,“ vyděsil se domkář, „páchne to peklem!“ Ale domkářka se už hnala ke kapli a křičela: „Podívej, podívej, muži!“ A ukazovala obrovskou svítící obruč, ověšenou zvonivými šperky a měšci zlata, která se k ní pomalu koulela ze dveří. „Nesahej na nic!“ Volal domkář a rozběhl se za ženou, jenže už bylo pozdě: domkářka se mermomocí snažila z obruče stáhnout perlový náhrdelník. Jen se ho však dotkla, zarachotil hrom a všechno rázem zmizelo. „Tak vidíš: jestli jsem ti to neříkal,“ bručel domkář a táhl ženu pryč. Chodili pak na Růžovský vrch rok, co rok, ale tajemná kaple se jim už nikdy nezjevila.
Uviděl ji však ještě jednou růžovský sedlák jménem Antonín. Jednoho rosného rána stoupal cestou, vedoucí ze Srbské Kamenice k jižní straně Růžovského vrchu, měl tam ve smrkovém lesíku přichystáno dříví. Jak tak jde, slyší najednou podivný šramot: ohlédne se a zrak mu padne na čerstvě obílenou zeď kaple. „Kde to jsem?“ podivil se sedláček, „cožpak jsem překročil bludný kořen?“ Vtom zaslechl jemňoučké zvonění: opřel sekyru o kapli, sejmul z hlavy promaštěnou čepici, zkřížil zbožně ruce, a dívaje se k pevně zamčeným dveřím, počal drmolit Otčenáš. Když se domodlil, posadil si čepici na ucho a sehnul se pro sekyrku, ale ta se mu v ruce rozsypala: topůrko bylo dočista zpuchřelé. Co se to jenom dneska děje? Už ničemu nerozumím, pomyslel si Antonín, jako ve snách se obrátil a pustil se lesní cestou k domovu. Ale šlo se mu špatně: nohy měl jako centy a hřbet jako by mu holí zpřerážel – každou chvilku musel odpočívat a nabírat dech. Konečně se dovlekl na rozcestí: zastavil se a zkoprněl: kam ho to zas nohy zanesly? Tamhle nad úvozem stála přeci planá jablůňka, a co je to tu vlastně za chalupy? Před jednou seděla boubelatá žena s dítětem na lokti a zvědavě si sedláka prohlížela. „Hej, kmotra!“ křikne sedlák a připadá mu, že má nějaký divný hlas: cizí, slabý a stařečky třaslavý. „Jakpak se to tady jmenuje?“ „Ale Růžová, dědo, Růžová!“ Co to ta osoba mele? durdí se v duchu Antonín a potřásá hlavou, a jaký já jsem vlastně pro ni děda? Tu ho něco zašimrá na krku: podívá se, a celý se rozklepe: na ramena mu padají dlouhé bílé vlasy! Pohlédne na ruce: žíly vystouplé, kůže scvrklá, vráskatá, a jedna hnědá skvrna – pro umučení boží, co se to se mnou stalo? Nic nedbá soucitného volání mladé matky, které nejde na rozum, proč se ten stařeček najednou tak bezmocně motá, rukama rozkládá jako pomatený a cosi rozčileně brebentí: cupitá krabatou cestou, škobrtá přes kameny, zapadá do výmolů a v duchu prosí všecky svaté, aby ho už to hrozné mámení konečně přešlo. Sotva dechu popadá, vrávorá mezi chalupami a hrdlo se mu stahuje strachem: kde je jeho chalupa, což ji nikdy nenajde? Nevidí, že si na něj celá ves ukazuje a tropí si z něj šašky, neslyší, že se vyšklebují: heleďme se, blázen! A odkudže nám to sem spadl, mátoha? Večer našli ženci v příkopě za Růžovou zuboženého bělovlasého starce. Byl jako uzlíček a skelnýma očima se už díval na druhý břeh. A tu se někdo z nich rozpomněl, jak od svých prarodičů slýchával, že jeden růžovský sedlák šel pod Růžovský vrch pro dříví a nikdy se už odtamtud domů nevrátil.
PASTEVNÍ VRCH – 402 m.n.m – na západní straně vrcholu stával větrný mlýn, který patřil k usedlosti čp.12. Mlýn v roce 1868 vyhořel. Na vrcholu byla postavena restaurace, která 6.2.1932 vyhořela. Po roce 1945 byla na vrcholu umístěna vojenská strážní jednotka s radarem. Členové jednotky byli ubytováni v objektu restaurace Hubertus. V roce 1948 vrchol opustili. Objekty byly devastovány a v roce 1959 demolovány. Dnes tu stojí rozhledna Růženka
KOVÁŘŮV VRCH – 283 m.n.m. na severním svahu stávala ve druhé polovině 17. století šibenice. Býnovecká vrchnost měla i právo hrdelní. Rychtář bydlel v domku čp.163. Hrdelní právo bylo odejmuto počátkem 18. století. V roce 1862 byl vybudován na místě šibenice evangelický hřbitov. První náhrobní kámen se zachoval dodnes. Na vrcholu byl otevřen kamenolom.
PETRŮV VRCH – 370 m.n.m. na vrcholu byl v roce 1878 postaven větrný mlýn, který byl doplněn dieselovým agregátem. Sloužil do roku 1946, pak bylo jeho zařízení zničeno. Na severozápadním svahu byl v roce 1906 vybudován nový obecní hřbitov. Celý prostor hřbitova byl oplocen zdí se hřbitovní kaplí. Ze hřbitova u kostela byly mnohé náhrobky přestěhovány na nový hřbitov. Od roku 1945 bylo na tomto hřbitově pohřbeno 6 občanů.
