KONTRIBUČENSKÁ SÝPKA ze 17. století je zajímavá stavba, chráněná jako památka (stojí mezi domy čp. 105 a čp. 108). Byla postavena podle josefinského nařízení pro ukládání či přechovávání zásob obilí při hladomoru.
Když zasáhl v letech 1771–1772 české země spolu s Evropou obrovský hladomor z důvodu neúrody, kterou způsobovali extrémní výkyvy počasí. Jako důsledek těchto událostí vznikl v roce 1788 zákon z nařízení císaře Josefa II. o založení kontribučenských fondů, do kterých se odváděla část úrody pro horší časy.
Tato samotná sýpka byla vystavěna někdy v 17. století, kdy bývala obyčejnou hospodářskou budovou. V roce 1788 se z ní pak stala kontribučenská sýpka pro skladování obilí a byla povinnost všech poddaných sem část vypěstovaných surovin odvádět. V roce 1864 pak byla kontribučenská funkce této sýpky zrušená. Po odsunu německého obyvatelstva na konci 2. světové války přestala tato sýpka být udržována a postupně v celém průběhu 2. poloviny 20. století chátrala. Na počátku 21. století pak prošla opravami, během které byla položena nová došková střecha.
V první polovici 18. století počaly některé vrchnosti v Čechách nutiti své poddané, aby za příznivějších let zakládali zásoby obilní, z nichž by se jim potom v nouzi dostalo podpory, aby tak vrchnosti samy ze svého je podporovati nemusely.
Císařským patentem ze dne 9. června 1788 zavedla se tato instituce jako povinná. Článek 4 tohoto patentu nařizuje, aby každý poddaný, který má ornou půdu ze čtyř druhů obilí: pšenice, žita, ječmene a ovsa, třetí díl toho, čeho obyčejně na zimní a letní setbu o zrní každého druhu potřebuje, odvedl na sýpku panskou (jíž špejchar říkali). Hospodáři zdejší odváděli obilí na sýpku v Lanškrouně. Byl to čtyřpatrový o samotě stojící dům s malými okénky, jenž dosud stojí. Ze zásob těch se obilí potřebným rolníkům buď půjčovalo, buď v čase nouze zdarma udělovalo. Během let se zásoby tak zveličily, že se musilo přebytečné obilí prodati. Z utržených peněz založeny kontribučenské obilní fondy peněžní. Správu fondů vedly do roku 1848 úřady patrimoniální. Po jejich zrušení v roce 1848 vedly správu berní úřady.
Po zavedení samosprávy roku 1849 oznámila císařská vláda zemím, že se mají sýpky zrušiti, avšak peníze že se nesmí rozděliti podílníkům, nýbrž že se musí přidati ke kontribučenským peněžním fondům.
Překonat toto převýšení je možné díky třem tunelům a novohamerské smyčce na které se vlak otáčí do protisměru obloukem o poloměru 180 metrů a dostane se tak do nadmořské výšky 915 metrů (druhý nejvyšší bod na železnici v ČR). Do nadmořské výšky 915 m se vlak dostává mezi zastávkami Pernink a Oldřichov.
Technickou zajímavostí je impozantní klenutý kamenný viadukt, je to nejmohutnější mostní stavba železniční trati Karlovy Vary – Johangeorgenstadt. Je tvořen šesti oblouky o rozpětí 2 x 8m, 2 x 10 m a 2 x 12 m v nejvyšším bodě dosahuje výšky dveceti metrů. Stavba celé trati byla zahájena v roce 1897. Úsek mezi Nejdkem a Horní Blatnou, kde Pernink leží, v roce 1898. Náročné stavby se museli ujmout specialisté – firma E. Czeczowitczka a A. Weiner z Brna. Na stavbu mostů a tunelů byly v té době najímáni zkušení italští dělníci.
Jedná se o nejvýše položené dílo svého druhu v síti současných Českých drah (902 m n. m.). Shodnou nadmořskou výškou se chlubí i stanice Pernink, jež je po šumavské Kubově Huti (995 m n. m.) druhou nejvýše položenou stanicí na území ČR.
