V roce 1905 byla mezi Nymburkem a Drahelicemi, v podstatě na samotě, postavena nová a na své umístění i velká stavba. Nechal ji postavit potomek knížecího rodu Valdštejnů pro svého správce Josefa Horáka jako odměnu za jeho služby. Stavitelem byl Josef Vosáhlo. Název budovy NA CEJPOVNĚ je odvozen pravděpodobně podle statkáře Cejpy, kterému patřily pozemky mezi Nymburkem a Drahelicemi. Hostinec původně sloužil vozkům, kteří tudy projížděli směrem na Lysou nad Labem a Prahu, a trhovcům, kteří jej hojně navštěvovali po skončení nedalekých dobytčích trhů. Jako hospoda, v té době s největším sálem v Nymburce a okolí, se stala centrem zábavy i pro přespolní. Tato stavba je výjimečná nejen svojí architekturou, ale i ustavující schůzí KSČ Nymburk (Komunistická strana Československa). V roce 1921 založena Okresní organizace KSČ Nymburk.
Historizující rohový činžovní dům byl vystavěn r. 1908 podle plánu pražského architekta Osvalda Polívky pro mecenáše a milovníka umění MUDr. Antonína Brzoráda. Ten v r. 1910 nechal nad hlavním průčelí vytvořit štukový reliéf Příjezd Elišky Přemyslovny do Nymburka od pražského sochaře Karla Nováka. Starý historický pramen uvádí, že po zprávách dne 28.května 1310 mělo Elišce od krále hrozit nebezpečí, proto uprchla se svými nejvěrnějšími služebníky a příbuznými do královského města Nymburka. Starý rybář ji v noci převezl i s jejími oddanými na druhou stranu Labe do staré rybárny. Tam vešla nejdříve v přestrojení za starou ženu. Z rybářova příbytku pak byla uvedena do města slavnostně v hojném průvodu místních hodnostářů. Purkmistr a konšelé Elišce vřele nabídli pohostinství a útulek v městě. Královna byla prý ubytována až do 29.června 1310 na rynku v měšťanském domě č. p. 42 (zvaného též u Černého orla). Na místě dnešního činžáku podle legendy stával dům, ve kterém měla nocovat v červnu roku 1310 Eliška Přemyslovna, dcera krále Václava II. Proto byl jako hlavní téma celé exteriérové výzdoby zvolen Eliščin slavný příjezd do Nymburka. Měšťané Nymburka vítali tuto královskou dceru s nadšením, neboť jejímu otci vděčili za mnohé výsady a zbudování opevnění města. Eliška sama se do Nymburka vydala v převleku ve snaze uniknout před Jindřichem Korutanským. Pobývala zde měsíc, od května do června roku 1310.
Novákův reliéf pokrývá celé jedno patro domu, tedy šíři pěti oken, z nichž prostřední je výrazně větší a dělené na tři díly. V pravé půli Nymburského reliéfu vidíme Elišku na koni, oděnou do prostých šatů svého převleku. V popředí ji vstřícnými gesty vítají měšťané a konšelé. Za královskou dcerou se rýsuje další ženská postava na koni, nejspíše dvorní dáma a další členové utajené výpravy. Druhé půli výjevu dominuje kůň vypínající se na zadních nohou, mezi košatými stromy se rýsují další jezdci. Dílo je velmi plastické, s důrazem na realistický detail a snahu o historickou věrnost. Modelace působí svěže a nevtíravě. Reliéf tak beze sporu patří k nejlepším dílům, která realizoval Novák samostatně, bez pomoci jiného sochaře.
V 50. letech 20. stol. v tomto domě bydlel válečný pilot a spisovatel VILÉM BUFKA (11.8.1915 Nymburk † 20.11.1967 Praha) napsal knihy …a dole čeká kat a Bombardér T-2990 se odmlčel. V roce 1939 odešel bránit okupovanou republiku nejprve do Francie a poté do Velké Británie, kde létal jako pilot 311. čsl. bombardovací perutě R.A.F. Byl vyznamenán několika československými, francouzskými a anglickými řády.
Husitský král Jiří z Kunštátu a Poděbrad však nebyl jediným z tohoto šlechtického rodu, který se zapsal do české historie. Jedním z řady je i jeho strýc HYNEK (též zvaný Boček mladší) Z KUNŠTÁTU, umírněný přívrženec husitů, který absolvoval mnoho bitev po boku husitských vůdců, jakými byli Jan Žižka z Trocnova či Prokop Holý. Vztah s druhým jmenovaným však utrpěl v období po bitvě u Ústí nad Labem, kdy se po názorové roztržce od sebe zcela odvrátili. Vše vyústilo dokonce k vojenské akci u poděbradského hradu, po jejímž neúspěchu Hynek vytáhl se svým vojskem k Nymburku, který byl v té době městem husitským, v naději, že měšťany přesvědčí a přidají se na jeho stranu. Aniž by to Hynek tušil, jednalo se o jeho poslední historický akt, neboť v říjnu 1426 našel v místech, kde údajně stávala Bobnická brána smrt. Některé prameny uvádějí, že zde byl smrtelně zraněn šípem a jiné zase, že byl nepoznán ubit pivovarskou chasou, jak nám koneckonců uvádí i pamětní deska na místě jeho údajného skonu.
Dle pověsti je bojácným lidem doporučeno kolem Katovny za tmavých nocí nechodit, protože by mohli potkat ducha zbloudilého kata Henzlina ze Schwandorfu.
O KATOVI HENZLINOVI Mezi lidem se udržela pověst, že na parkáně, kde dosud stojí prastará budova katovny, plouží se za temných nocí postava v bílých přiléhavých nohavicích a černé haleně. Hlavu má zarytu rudou kápí s otvory pro uhrančivé oči, na nohou má obuty starodávné boty-škorně s dlouhými špicemi. Na rameně nosí starý, dlouhý, rzí pokrytý meč. Je to prý duch ukrutného městského kata Henzlina, který zloděje, mordýře, ale i lapky krutě trápil ve starobylé věži Hřici a pak na městském popravišti za městem podle práva popravoval. Bohužel však i poctivé sedláky, kupce i kramáře, kteří do města na trh přijeli, lákal do mučírny ve věži Hořici a tam je mordoval a olupoval o peníze, ba i o šaty. Za takové zlé skutky byl černým andělem sražen z nebe a jeho duch bude na věky blouditi po parkáně a hradebním příkopu.
V královském městě Nymburce, za Rakousko-Uherska spíše známém jako Nimburg an der Elbe, byla umístěna stálá vojenská posádka již za panování Marie Terezie. Od roku 1766, až do zrušení této posádky v roce 1896, působily za městskými zdmi v různém časovém intervalu části pluků jízdních DRAGOUNŮ. Podlouhlý jednopatrový dům č.p. 267 opravila firma LICA, přičemž zachovala původní ráz vojenské kasárny. V dokumentaci k tomuto domu se jako nejstarší zachovaly doklady z roku 1924 o adaptaci přízemí erární budovy ze stájí na skladiště a prvního patra pro účely obytné.
Stavebník MUDr. František Löwit narozen 10.10 1896 v Českém Brodě. Vystudoval gymnázium v Kolíně a poté započal studium medicíny, které úspěšně dokončil již v roce 1923. Byl odborným plicním lékařem v Tatranské kotlině, šéflékařem sanatoria, a po dvou nebo třech letech přednostou plicní ošetřovny v Nymburku. V nově zbudované ordinaci vykonával běžnou lékařskou službu až do roku 1939, kdy byla povolena tzv. židovká praxe. Takto s omezením působil až do roku 1942, kdy byl odvezen Gestapem do Kolína, Jihlavy a následně do Terezína, kde vedl nemocnici do roku 1944. Zemřel 30.9.1944 v Osvětimi.
v letech 1868–1870 bylo v rámci budování železniční trati z Kolína do Mladé Boleslavi postaveno nádraží. Již v záměru celého projektu bylo počítáno s tím, že se Nymburk stane do budoucna významným železničním uzlem právě proto, že ležel uprostřed tohoto železničního uzlu.
Železnice se záhy stala důležitou součástí života města, z kterého se postupně stal důležitý železniční uzel. Byla postavena dvě nádraží, železniční dílny a výtopny, pro drážní zaměstnance nová obytná kolonie. Jednalo se o pravoúhlou uliční síť lemovanou stromořadím, zahradami a parkovým náměstím. V kolonii stávalo celkem třicet objektů. Domky byly rozřazeny podle společenského postavení pracovníků dráhy, od nejchudších dělnických bytů v provizorní tzv. dřevěné kolonii až po reprezentativní a komfortní byty v inspektorských domech. Služební i sociální systém řídil zdejší dopravní inspektorát. Kolonie připomínala samostatnou osadu. V r. 1881 byl povolen název Rudolfovo předměstí. Zánikem Rakousko-Uherska byl oslaben význam severozápadní dráhy. Kolonie přešla r. 1961 pod správu městského výboru, ztratila vazby na železnici. Počátkem 70. l. 20. stol. byla zbourána. Z bývalé kolonie dnes zůstala jen výpravní budova a tzv. inspektorské domky. Připomínají ji názvy ulic V Kolonii, Inspektorská, Dělnická.
Celý komplex zahradního města přešel pod správu místního národního výboru v roce 1961. Od té doby byly zbourány už zhruba dvě třetiny ojedinělého urbanistického pokusu. Zůstalo 10 „čtyřdomků“, které si jejich majitelé s větším či menším citem opravují. Zachováno a opraveno bylo pět domů původně určených pro vyšší drážní úředníky.
Připomínkou staré krásy je opravená budova prádelny, poslední původní budova dostala novou střechu a fasádu v létě 2007.
V roce 1913 měl staniční úřad Nymburk místní nádraží 4 úředníky, 7 zřízenců, 2 konduktéry a 8 dělníků, 1 strojvůdce, 1 vozního mistra a také 1 topiče. Denně nádražím projíždělo 5 osobních, 27 smíšených a 16 nákladních vlaků. Dopravní úřad Nymburk Severozápadní dráhy měl 22 úředníků, 11 podúředníků, 115 konduktérů, 185 staničních zřízenců a dělníků. Nádražím projíždělo 18 rychlíků, 45 osobních vlaků, 44–50 nákladních vlaků. Topírna měla 113 strojů, 6 úředníků, 4 strojmistry, 110 strojvůdců, 41 topičů, 12 podúředníků, 10 zřízenců a 217 dělníků.
V budově nádraží se narodil český hudební skladatel Jan Seidel (*25. 12. 1908 Nymburk, †23. 5. 1998 Praha), který byl jednou z nejvýraznějších osobností české poválečné hudební kultury. Těžištěm jeho tvorby byla vokální hudba. Jan Seidel je autorem mnoha symfonických děl, koncertů, hudby komorní, filmové i scénické, upravil několik tisíc lidových písní.
ŠKOLY
Budovu GYMNÁZIA s č. p. 779 najdete v Komenského ulici hned vedle základní školy. Postavena byla v novorenesančním stylu v roce 1907 podle projektu arch. Ferdinanda Havlíčka z Prahy. Již tehdy byla uváděna jako nejkrásnější a nejmodernější škola v celém Rakousko-Uhersku. V r. 1919 absolvoval tehdejší reálu (dnešní gymnázium) mladý nymburský rodák František Vyleťal (1990–1928), později známý pod uměleckým jménem Valdemar Vyleťal. Nadějný básník zemřel v Nymburce ve svých 28 letech – pamětní deska
Tehdejší c. k. vyšší reálku navštěvovalo mnoho nymburských rodáků a osobností, z nichž nejznámějším je spisovatel Bohumil Hrabal, který zde v roce 1934 maturoval. V roce 2007 se budova nymburského gymnázia „dožila“ sta let, tj. projekt Sto let pod střechou, a ve školním roce 2013/2014 se konaly oslavy 111. let od založení školy, tj. projekt 111. let. Od 1. září 2014 škola zároveň získala po svém slavném absolventovi název Gymnázium Bohumila Hrabala v Nymburce.
Z kroniky z r.1897: Budova dvoupatrová, průčelím k jihu obrácená, sestávající ze schodiště a prozatím z levého křídla, může býti v čas potřeby rozšířena křídlem pravým, a pak bude tvořiti celek souměrný. V budově jest osm tříd, ředitelna, sborovna, 2 kabinety a byt školníkův sestávající z kuchyně a jednoho pokojíčku při vchodu. Přístavba je z r.1902. Dostavba a celková rekonstrukce školy proběhla v letech 1996-2000, autorem projektu byl ak. arch. Josef Matyáš.
V letech 1901-1910 na škole působil učitel a spisovatel František Hrnčíř (1860–1928). V r. 1892 sál u založení prvního literárního sdružení učitelstva Dědictví Komenského. Patřil mezi přední propagátory a organizátory moderních pedagogických metod a vydavatele vzdělávací, odborné pedagogické a didaktické literatury. Pamětní deska na škole.
Zajímavé
Štíty
