KOSTEL SV. BENEDIKTA podle nejnovějších archeologických výzkumů pochází sakristie kostela z 1. poloviny 13. století a byla kněžištěm původního středověkého kostela. Tento kostel patří k nejstarším sakrálním stavbám na území Moravskoslezského kraje. Byly zde objeveny vzácné středověké nástěnné malby s náboženskými výjevy. Jedná se o fresky z 13. a 15. století, které znázorňují mimo jiné výjevy ze života sv. Benedikta z Nursie a proměnění na hoře Tábor. Do roku 1936 byl kostel obklopen nevelkým hřbitovem, který byl od okolí oddělen kamennou zdí se dvěma vstupními branami. Blízkost obecních studní vedla ke zvýšenému výskytu břišního tyfu v letech 1880 až 1929. Také kvůli potřebě rozšíření silnice a blízkosti obecné školy byl hřbitov zrušen. Vedle kostela stojí pískovcová socha sv. Jana Křtitele z 30. let 18. století od sochaře Andrease Zahnera, která je stejně jako kostel kulturní památkou.
Unikátní soubor restaurovaných nástěnných maleb v kostele sv. Benedikta v Krnově – Kostelci nemá v českém Slezsku obdoby.
POUTNÍ MÍSTO CVILÍN je dominantou města Krnov a nalezneme jej na tzv. předním cvilínském kopci 437 m n.m.
Poutní kostel Panny Marie Sedmibolestné, jehož dvouvěžová silueta vévodí širokému okolí, je barokní stavbou s hlavní lodí. Zakladatelem poutního místa Cvilín je člen minoritského řádu P. Kornelius Ottweiler, který inicioval zřízení dřevěné kaple sv. Kříže a Sedmibolestné Panny Marie v roce 1684.
Cvilínské poutě se staly brzo proslulé široko daleko, účastnili se jich tisíce věřících. Dřevěný kostelík zdaleka nestačil velkým návalům, a tak v letech 1722–1728 byl postaven zděný chrám. Tradice poutí na Cvilíně je stará více jak 400 let. Od 17. století se traduje legenda o léčivé moci obrazu Panny Marie Sedmibolestné, který je umístěn na hlavním oltáři.
Kostel je přístupný v době konání náboženských poutí: začínají 30. 4. a končí dušičkovou poutí na počátku listopadu.
K poutnímu kostelu se dostanete z centra města po zelené turistické značce, kdy musíte zdolat více jak 200 schodů.
V okolí kostela je třináct menších empírových kaplí z počátku 19. stol a jedna velká kaple je z roku 1729. Vše bylo opraveno v roce 2007.
V letech 1994–1996 byl vybudován poutní dům sv. Josefa, který slouží především řeholníkům a věřící mládeži.
Pověsti o loupežnících na hradě Šelenburku a jejich pokladu
Poutníci tu v noci vídali světla, mnozí zaslechli pláč a bědování a mezi lidmi se rozkřiklo, že na hradě straší. Na počátku 16.st. sloužila v krnovské šenkovně U zlatého orla šenkýřova schovanka Dorka.
Jednoho večera seděl v hospodě kupec, který toho dne vyvdal dceru za kupce z Opavy a navečer ji vypravil s bohatou výbavou na cestu. Řeč přišla i na strašidla na hradě. Z žertu vybídl jeden ze sousedů Dorku, zda by se na hrad vypravila. Ta se vsadila se, že na tam doběhne a jako důkaz donese větvičku jeřabiny, která roste hned za branou. Došla na místo, uřízla kousek větve a chystala se zpět, když zahlédla v okénku v rozpadlé zdi záři. Nahlédla dovnitř a viděla loupežníky dělící se o lup. V rohu místnosti leží bezvládné tělo ženicha kupcovy dcery. Zachvěla se, couvla od okna, ale přitom se vydrolilo ze zdi několik kamínků. S rachotem padaly ze svahu dolů a dívka více neotálela. Utíkala z hradu, když tu se před ní zvedl stín. Náčelník lupičů si jí nadběhl. Tvář měl zakrytou šátkem, takže viděla jen jeho oči, on sám však velmi dobře spatřil v měsíčním světle její tvář. Dorka zvedla ruku s nožem, loupežníka bodla a prchala do města. Vpadla do hospody, beze slova položila na stůl větvičku jeřabiny, teprve, když se trochu vzpamatovala, vyprávěla, co na hradě spatřila. Sousedé ihned osedlali koně a řítili se na hrad. Přišli pozdě. Loupežníci byli pryč, ve sklepení doutnalo ohniště a v koutě ležela mrtvá těla kupcovy dcery a jejího muže. V příštích dnech dorazilo do města vojsko. Prohledalo postupně okolní lesy a hory – marně. Minuly roky a jeden podzim vdával dceru hostinský z hospody U slunce, která stávala na krnovském předměstí.
Na svatbu přišel také šenkýř od Zlatého orla se schovankou. Vzpomínalo se a přišla řeč i na statečný čin Dorky. Ta se neustále točila v kole s mládencem z markraběcí družiny. Zachariáš, jak mladíka oslovovali jeho druhové, mohl na ní oči nechat. Tanečníkův pohled a jeho oči děvčeti najednou připomněly vůdce loupežníků Hunzachese a jizva na krku, kterou mu způsobila bodnutím nože, jí dala jistotu. Uvědomila si, že se opět ocitla v jeho rukou, ale na záchranu bylo pozdě. On využil divokého zakončení tance a u otevřených dveří ji popadl vyděšenou, vynesl ven, posadil před sebe na koně a unášel ven z města.
Po chvíli se vzpamatovala a začala křičet. Volala a s loupežníkem bojovala, vjeli na most přes Opavici. Kůň, znepokojený zápasem, klopýtl a zřítil se z úzké lávky do vody. Z té po chvíli vyplavala jenom ona, Hunzaches s koněm ve vlnách utonuli. Když se ráno překvapený šenkýř dozvěděl o nočním dobrodružství, společně se sousedy umluvili novou výpravu. Ani tentokrát loupežníky nenalezli, zato ve sklepeních objevili truhlice s pokladem. Z části postavili pomník nešťastným mladým manželům, za zbytek nechala statečná schovanka vybudovat na místě dnešního poutního kostela kapličku.
