HLAVNÍ NÁMĚSTÍ
Dnešní RADNICE byla vystavěna v roce 1901-1903 podle plánů vídeňského architekta Moritze Hintragera. Stavba byla realizována Ernestem Latzelem a Aloisem Geldnerem. Budova stojí na místě, kde stávala radnice z 16. století.
Je to dvoupatrová trojkřídlá budova ukončená mansardovou střechou. Západní krátké křídlo je na severu ukončeno šesti patrovou věží. Věž je vysoká 52 metrů a je kopií radniční věže ve Währingu, ve Vídni v 18. obvodu. Celek věže zakončuje vysoká valbová střecha ukončená lucernou. Krytina střechy je zajímavě barevně vyskládaná.
Radniční hodiny pochází z roku 1864 a jsou dílem slavného mnichovského hodináře J.Mannhardta. V roce 2007 prošly rekonstrukcí a začaly znovu odbíjet půl a celou.
Radniční hodiny v číslech
* průměr hodin (ciferníku) je 192 cm
* velká ručička ciferníku je dlouhá 118 cm
* malá ručička je dlouhá 88 cm
* velikost římských čísel je 30 cm
* při posunu z minuty na minutu se ručička pohne o 9 cm
* u posunu z hodiny na hodinu se ručička pohne o 47 cm
Velkorysý projekt radnice významného architekta Leopolda Baeura, krnovského rodáka, jehož rukopis dodnes nesou některé významné krnovské stavby, byl městským zastupitelstvem odmítnut. Nová radnice proto tehdy vyvolávala rozporuplné názory, některým občanům se nelíbila, ale dnes je tato stavba rozhodně jedním ze symbolů Krnova. Na tomto místě stávaly radnice i v minulosti, některé však byly zasaženy požárem nebo válkou.
Trestná činnost a zločiny na sebe upoutávaly pozornost vždy v každé době a společnosti. Proto na radnici zasedal soud, jehož členové byli volení konšelé a městský fojt a ti vynášeli nad zločinci rozsudky, včetně trestu smrti. Šibenice stávala na konci města, ve cvilínském svahu a popravovalo se mečem. Posledním krnovským katem byl Ignác Jausch, jehož činnost skončila rokem 1787, kdy císař Josef II. omezil trest smrti. Popravní meč z roku 1709 můžeme spatřit v depozitáři krnovského muzea. Popravy byly veřejné se spoustou zvědavých diváků.
Pravidla, podle kterých se občané Krnova měli chovat už ve středověku, se dochovala jako „Krnovský policejní řád“ z roku 1551, který určoval pravidla, jako například:
– byla-li v hospůdce přistižena žena, zaplatila pokutu 6 grošů nebo ji čekala šatlava
– v neděli nebo o svátcích se nesmělo jezdit na koních či na voze
– kořalka se pro svůj pach nesměla prodávat ve světnicích a domech, ale jen venku
– sklepnice, která nalévala pod míru a tím šidila hosty, přišla bez milosti na pranýř.
Na budovu radnice navazuje nepravidelná trojkřídlá dvoupatrová budova MĚSTSKÉ SPOŘITELNY. Secesní barokizující velmi výstavná budova s bohatě členěnou fasádou byla postavena v letech 1906 – 07 podle projektu Franze Blasche. Spolu s budovou radnice tvoří jeden stavební blok. Obě jsou významnými urbanistickými dominantami města.
Součástí komplexu je také secesní kavárna a vinárna. Režisér Dušan Klein zde natáčel několik scén s Václavem Postráneckým pro snímek Konto separato.
POMNÍK LEOPOLDA BAUERA, kterým město Krnov vzdalo hold svému slavnému rodákovi je tvořen betonovými monolity tvořících hrany pomyslné krychle. Ve středu této konstrukce se nachází asi 1 m vysoký podstavec jemuž vévodí busta architekta L. Bauera.
Leopold Bauer se narodil v Krnově 1. září 1872. Na počátku 20. století vytvořil ve Slezsku mnoho významných architektonických skvostů. Například se zúčastnil projektu na krnovskou radnici a vyprojektoval místní střelnici. Dle jeho projektu byl adaptován nedaleký zámek v Linhartovech. Mnoho jeho projektů bylo realizováno i v nedaleké Opavě, kde mezi Bauerovy nejvýznamnější díla patří obchodní dům Breda. Nad městem Jeseníkem se tyčí Priessnitzovo sanatorium dle Bauerova projektu. Z jeho světové tvorby je třeba připomenout Rakousko – Uherskou banku ve Vídni. Slavný architekt zemřel 10. října 1938 ve Vídni.
HUSOVO NÁMĚSTÍ
EVANGELICKÝ KOSTEL
Koncem roku 1890 se k evangelické víře v Krnově hlásí 471 duší. Protože protestantů v Krnově stále přibývá, začínají uvažovat o stavbě vlastního kostela.
V roce 1898 – bruntálský sbor se osamostatnil, a rozhodnutím vrchní církevní rady ze 7. července byl filiální sbor krnovský oddělen od Opavy a přidružen k Bruntálu. V roce 1901 začal evangelický sbor se stavbou kostela „… spoléhaje na milost Boží a na účinnou bratrskou pomoc spoluvěřících.“ Dne 29.4.1901 dostali krnovští evangelíci povolení ke stavbě kostela. Pozemek byl zakoupen od knížete Lichtensteina. Projekt kostela byl vypracován ve firmě stavitele Ernsta Latzela, která též stavbu realizovala. Plány nakreslil vlastně architekt Blasch, který byl tehdy u Latzela zaměstnán. Rozpočet na stavbu kostela činil 32.000 rakouských korun, na stavbu fary pak 25.000 rak.K. Slavnost položení základního kamene se konala 28.6.1901. Kostel byl postaven v novogotickém slohu a ve věži (vysoká 52 m) byly umístěny tři bronzové zvony (odlity ve firmě Gustav Schwabe v Bialé). Varhany postaveny firmou bratři Riegrové, mají 22 registrů a dva manuály s jedním pedálem. Okna nad oltářem byla barevná, ve středním okně byl znázorněn žehnající Kristus. Za zmínku stojí, že tehdejší spolek evangelických žen pod vedením předsedkyně Marie Schuligové věnoval ze spolkových peněz následující dary: malý zvon, krásnou z kararského mramoru vytesanou křestní nádobu, korunní lustry a jiné cenné kostelní potřeby. Stavbu kostela finančně výrazně podpořil Gustav-Adolfský spolek (GAW). Velkou zásluhu na financování stavby a později i na osamostatnění sboru měl tehdejší kurátor major v.v. Friedrich von Hake.
Dne 29.6.1903 na svátek Petra a Pavla byl slezským seniorem Krzywonem slavnostně otevřen a posvěcen. Sbor měl 700 členů.
Za první světové války byly z kostela odebrány všechny tři zvony pro válečné účely.
Dne 11.10.1923 potvrzena změna majitele – namísto dosavadního majitele „Evangelické církve augsburgského vyznání“ se majitelem stává „Německá evangelická církevní obec v Krnově“. 1.7.1923 odevzdal prezident německé evang. církve Dr.E.Wehrenfennig sboru v Krnově tři nové bronzové zvony, avšak r.1942 byl velký a střední zvon opět odebrán pro válečné účely.
NÁMĚSTÍ HRDINŮ
POLIKLINIKA
Řada předměstských stavení musela ustoupit výstavbě této budovy v roce 1924. Dříve zde bývala nemocniční pojišťovna a dnes slouží budova jako poliklinika.
U vstupní části budovy najdeme sgrafity, na kterých jsou vyobrazeny různá řemesla krnovských občanů, např. pekaři, kováři, soukeníci, sládci, hrnčíři, kloboučníci, kožešníci a ševci.
Zajímavostí polikliniky je malá věžička, která je kopií radniční věže zbourané počátkem 20. století. U vstupní části budovy najdeme sgrafity, na kterých jsou vyobrazeny různá řemesla krnovských občanů, např. pekaři, kováři, soukeníci, sládci, hrnčíři, kloboučníci, kožešníci a ševci.
NÁMĚSTÍ MINORITŮ
KOSTEL NANEBEVZETÍ PANNY MARIE S KLÁŠTEREM MINORITŮ
Dějiny kláštera a kostela jsou nerozlučně spjaty s dějinami Krnova. U středověkých měst bylo zvykem, že uvnitř hradeb bylo vymezeno místo pro klášter, ve kterém působili mniši a kněží. Minorité přišli do Krnova v druhé polovině 13. století a založili zde klášter a kostel. Církev měla velký vliv na život tehdejší společnosti. Minorité rozšiřovali mezi lidi nejen víru, ale i vzdělání. Kostel byl restaurován a dnešní návštěvníky kostela vždy upoutá fresková výzdoba pocházející od malíře Josefa Sterna.
V roce 1523 koupil krnovské a hlubčické knížectví za 58 900 uherských zlatých markrabí Jiří Hohenzollern z Ansbachu. S novým vládcem přišla i nová víra. Horlivý zastánce Lutherova učení dal vyhnat z panství katolické řády německých rytířů i františkánské bratry minority. V samotném kostele bylo uskladněno obilí. Klášter byl změněn ve špitál a markraběcí mincovnu. V Krnově bylo raženo více než 200 typů mincí a medailí, nyní velmi vzácných. Kníže dal kapli minoritského kostela zámeckému stolaři, aby si v ní zřídil dům, ten si přisvojil i přilehlou klášterní zahradu. Později o něm vznikla pověst O Lazebníkovi.
Do Krnova se vrátili Minorité zřejmě v roce 1650. Na památku této události dostali nejdřív svolení k výstavbě dřevěné kaple na kopci Cvilíně. Později v letech 1722-1728 vybudovali barokní mariánský poutní kostel.
Krnov postihlo mnoho požárů. Největší požár v historii Krnova způsobila 1. dubna 1779 pruská vojska. Shořelo téměř celé město. Požár zničil několik cenných objektů včetně gotického kostela, kláštera Minoritů, renesanční radnice i knížecí zámek. Většina památkových budov byla přestavěna. Kostel Minoritů dostal barokní vzhled, který se zachoval do dnešního dne.
Klášterní knihovna obsahovala 8 200 svazků. Její součástí bylo i 11 vzácných prvotisků a díla pocházející z období kolem roku 1500. Tyto knihy jsou uloženy v depozitáři Městského muzea Krnov.
Roku 1950 byl klášter zrušen. Obnoven byl opět v roce 1989. Proto dnes můžete ve městě potkat minority. Nejstarší dochovanou částí je kaple kostela z jižní strany. Na této straně byl původně i klášter až později byl postaven ze severní strany kostela. Zřejmě po požáru, kdy kostel vyhořel.
Kostel – rozlehlá trojlodní stavba ve zdivu z poloviny 14. století. V písemných pramenech se poprvé uvádí v roku 1358 jako fundace pánů z Krnova a Lobensteina (Úvalna). Dějiny kostela Narození Panny Marie jsou spojeny s klášterem. Kostel postihly požáry i různé přestavby. Výzdoba dnešního kostela je rokoková a pochází z šedesátých let 18. století. Především impozantně na návštěvníka působí fresková výzdoba pocházející od malíře Josefa Sterna. V době stoleté nepřítomnosti minoritů, z kaple byl zřízen šenk a z kostela sýpka. V klášteře se nacházela také mincovna. Po návratu minoritů v roce 1623, vše bylo obnoveno a opět začalo sloužit svému původnímu účelu – bohoslužbám a pastoraci věřících.
Klášter – podle tradice klášter vznikl v roce 1273. Trojkřídlá dvoupatrová trojtraktová budova konventu kolem obdélného nádvoří byla přistavěna ke kostelu v letech 1720 – 1739. V přízemí křížové a valené klenby s výsečemi, v patře chodby s valenými klenbami, světnice s plochostropé. Refektář s bohatou štukovou výzdobou a nástěnnými malbami Franze Antonína Sebastiniho z roku 1780. V chodbě zbytky malby z konce 19. století.
Na konci druhé světové války klášter byl dosti poničen a v roce 1950 byl zabrán státem a činnost Řádu byla zakázaná. Od 60. let byl klášter využíván jako hotel. Po jednačtyřiceti létech v roce 1991 klášter se stává opět majetkem Řádu (Minoritů).
Velké škody napáchala povodeň v roce 1997. Dnes je v areálu kláštera sídlo konventu minoritů s možností ubytování. Je také přístupno v návštěvních hodinách.
Jak poznám minorita? Minorité neboli Řád menších bratří, je žebravý mnišský řád založený svatým Františkem z Assisi. Jejich charakteristickým oblečením je hnědá kutna převázaná v pase bílým provazem, na kterém jsou tři uzly symbolizující a mnichům připomínající tři pravidla řádu: chudobu, poslušnost a čistotu.
Zajímavost kláštera
- budova v 60. až 90. letech 20. století sloužila jako hotel Morava, čemuž odpovídají nevhodné zásahy do podoby exteriérů i interiérů budovy.
- v roce 2000 se zde konala provinční kapitula a po ní byl zde komunitní život Minoritů obnoven.
- Část kláštera je využívaná jako ubytovací zařízení Betanie (dům chleba, vesnice ve svaté zemi Jeruzalémě).
- nad vstupními dveřmi do kláštera můžeme vidět na ozdobném portálu znak Řádu Minoritů. Dvě zkřížené paže a uprostřed kříž.
znak minoritů
POVĚST „O LAZEBNÍKOVI“
Podle této pověsti byly všechny obrazy v mariánské kapli klášterního kostela po vyhnání mnichů odstraněny a spáleny. Po propité noci zůstal stolař spát na místě oltáře. Ráno přišla na mši stařenka z Chařové a našla stolaře u znesvěceného obrazu. Vyřkla nad ním kletbu, že musí chodit tak dlouho jak živoucí mrtvola, dokud nebude mariánský obraz znovu zasvěcen. Prokletý stolař se usadil v jeskyni na svahu Cvilína. Sbíral léčivé rostliny a dělal z nich masti pro uzdravení lidí a zvířat. Nikomu se neukázal, jen vždy na stejném místě nechával léky, které měly zázračné účinky. Lidé ho nazývali ďábelským lazebníkem. Po návratu Minoritů do Krnova navštívil představený nešťastníka, po zpovědi ho přijal zpět do církve. Poté na nejvyšším bodě Cvilína byla postavena dřevěná kaple s posvěceným obrazem Matky Boží. Když se tak stalo, lazebník v klidu zemřel.
NÁMĚSTÍ OSVOBOZENÍ
KOSTEL SVATÉHO MARTINA první zmínka o tomto kostele se objevuje před více jak 700 lety. Kostel byl postaven pod patronátem řádu německých rytířů, několikrát byl obnovován a postupně rozšiřován. Původní stavba byla dřevěná, na přelomu 14. a 15. století byl postaven kostel z kamene. Kostel měl původně jen jednu věž, což je stále patrné, druhá věž byla přistavěna až v 16. století i s ochozem, říkalo se jí „městská věž“, protože sloužila městskému věžnému k jeho obchůzkám. Dvě věže odlišného vzhledu byly součástí městského ochranného systému. Jsou vysoké 67 metrů.
Největší škody kostel utrpěl v době největšího požáru Krnova v roce 1779, kdy se zřítila jeho klenba. Jeho interiér byl citlivě opraven v pozdně barokním stylu s prvky nastupujícího klasicismu. Úpravy s dostavbami provedl krnovský stavitel Heinrich Haucke. K jeho znovu vysvěcení došlo roku 1789. Nevelké přestavby proběhly i v 19. století.
Okolo kostela se nacházel hřbitov. V chrámu jsou obrazy neznámých autorů, které jsou z 18.století. U svatého Martina našel místo svého odpočinku Kryštof Bilický z Bilic, což byl zámecký lékař polského původu.
Kostel v sobě skrývá také jedno tajemství. Když se v roce 1967 opravovala uvnitř kostela elektroinstalace, muselo se začít kopat v podlaze a jaké bylo překvapení, když se najednou v podzemí objevily dvě krypty a v nich několik rakví s pozůstatky zemřelých. Po prozkoumání se zjistilo, že zde byli pohřbeni velice vážení občané Krnova. Krypty byly po výzkumu znovu zakryty dlažbou, protože všichni, kteří tam dodnes odpočívají, zaslouží nerušeného klidu V zadní části kostela se také objevil vstup do nějaké záhadné podzemní chodby, která podle pověstí pokračuje pod celým městem a končí až pod troskami hradu Cvilína, kterému se dnes říká Šelenburk.
V letech 1958 – 1966 byl kostel sv. Martina náročně opraven. V průběhu této opravy byly v r. 1966 na jižní straně objektu odkryty části ostění oken z jeho nejstaršího údobí. Kostel sv. Martina je zapsán ve státním seznamu národních kulturních památek.
V roce 2008 oslavil chrámový sbor sv. Martina 100té výročí založení. Na podzim 1908 bylo založeno Chrámové hudební sdružení, kterým tak začíná tradice pěstování duchovní hudby v Krnově. Sbor kromě účinkování při bohoslužbách, vystupoval na koncertech, a to nejen v kostele, ale také v sále hotelu Tiroler.
Od roku 2014 je zpřístupněna Městská věž kostela sv. Martina s možností nahlédnout do bytu věžného.
ŠVÉDSKÁ ZEĎ je nejvýraznější částí krnovského opevnění, která se dochovala. Byla pojmenována podle nepřátel, kteří za třicetileté války a v 17. století obléhali naše město. Je to renesanční arkádová cihlová zeď s lunetovým cimbuřím, byla nastavěna na městskou hradební zeď z kamene. Původně byla stěnou části knížecí chodby, kterou nechal vybudovat v letech 1523-1543 markrabě Jiří Hohenzollern. Knížecí chodba začínala v zámku, procházela Horní bránou, zemským domem a končila jako nadstavba hradební zdi v knížecí zahradě na hranici pozemku, který patřil k zámku. Před zdí byl vykopán hluboký příkop a naplněn vodou. Ve druhé polovině 20. století se několikrát uvažovalo o demolici tohoto zbytku zdi. Nedošlo k tomu jen proto, že Švédská zeď milosrdně zakrývala a zčásti také podpírala nevzhledné kůlny a chlívky, jejichž majitelé se proti jejímu zboření postavili.
U Švédské zdi se nachází jeden z bludných kamenů, který byl nalezen v okolí Krnova.
Zajímavostí je, že při hloubení základů sousední budovy nynějšího gymnázia v roce 1876 byly v hloubce téměř dvou metrů nalezeny pískovcové podstavce sloupů, které byly postaveny u vchodu do knížecí zahrady. V roce 1922 byly postaveny před Švédskou zeď. Na podstavci umístěném vlevo je spodobněn hráč na kotle, loutnistka, další hudebník a pes. Na pravém podstavci pak flétnista, další hudebník a lev.
NEPTUNOVA KAŠNA nacházející se před Švédskou zdí, pochází ze zámku ve Slezských Rudolticích z roku 1750. Má čtyřlistový půdorys a uvnitř na podstavci sochu Neptuna. Krnov ji získal v aukci, když se Albert Hodic svým nezřízeným způsobem života dostal do dluhů. Socha Neptuna musela být v roce 1995 z podstavce odstraněna. V ateliéru sochaře Jakuba Gajdy v Nové Vsi u Ostravy byla restaurována a můžete ji vidět v Domě Evropské unie na Hlavním náměstí. Socha, kterou zde vidíte je pouze replika.
ZÁMECKÉ NÁMĚSTÍ
Měšťanské a právovárečné domy – tyto domy se nachází na dnešním Zámeckém náměstí a Hobzíkové ulici. Pocházejí z 2. pol. 16. století a jsou převážně renesančního charakteru, některé jsou upraveny barokně a empírově, ostatní klasicistně. Značné úpravy se provedly na domech v 2. polovině 20. století.
Měšťané byli nejbohatší krnovští občané, jejichž domy byly soustředěny v samém centru města. Typickým prvkem těchto domů byly tzv. mázhauzy. V domech právovárečných měšťanů bydleli sládci. Pivo se nevařilo každý den. Byly určené dny v týdnu k vaření a k prodávání piva pouze ve svých domech. Výčep piva po staletí probíhal právě v mázhauzech. S právem výčepu piva užívali právováreční měšťané i právo šenkovat víno. Dům, v němž bylo pivo a víno prodáváno, byl označen měšťanským řetězem připevněným na dveře vedoucí do mázhauzu. S právem šenkovat víno bylo zase spojeno i právo provozovat hudbu, kterou provozoval městský pištec se svými hudebníky – profesionály. Časem však přibývalo stížností na kvalitu piva ze strany krnovských občanů a tak majitelé šenků lákali hosty k návštěvě různými atrakcemi. Na přelomu 18. a 19. století nevalné pivo odlákalo návštěvníky šenků do nově postavených lázní u řeky Opavy, nazvaných Benátky díky pramenu železité minerální vody, která zde vyvěrala. Tato silná konkurence dovedla šenkýře až k tomu, že jednou přes noc minerální pramen definitivně zasypali. Časem se sládci dohodli, že se spojí dohromady, a tak vznikl v Krnově první pivovar. V měšťanských domech kromě právovárečných měšťanů bydleli také pekaři, soukeníci, masaři, lazebníci i purkmistr a páni konšelé. Pod podloubím se prodávala například sůl.
Co je velice zajímavé, že tyto 400 let staré domy přežily všechny krnovské požáry a zachovaly se dodnes.
Měšťanský dům č.p.2/11 – nárožní měšťanský dvoupodlažní dům s dochovaným renesančním jádrem, s vysokou atikou, podloubím a nárožní arkýřem, pocházející pravděpodobně z 2. poloviny 16. století, přestavěn po požáru v roce 1779 a poté v 19. a 2. polovině 20. století.
