Kamenický Šenov – STŘEDNÍ UMĚLECKOPRŮMYSLOVÁ ŠKOLA SKLÁŘSKÁ – nejstarší sklářská škola na světě.
Předchůdcem odborné sklářské školy v Kamenickém Šenově byla roku 1839 založená nedělní škola kreslení pro žáky místní školy, sklářské tovaryše a mistry. Sklářská škola vznikla roku 1856 na přání místních výrobců, aby zajišťovala odbornou přípravu místních malířů a rytců skla a prostřednictvím ředitelů a pedagogů ovlivňovala výtvarnou, řemeslnou i technologickou úroveň sklářství. Další školní budova byla postavena pro tehdejší českou menšinu v roce 1926 u hlavní silnice do České Kamenice. Mimořádný význam pro město měla odborná sklářská škola, která byla jako první ve střední Evropě otevřena 31. března 1856 v patrovém roubeném domku č.p. 79 za kostelem. Jejím prvním ředitelem byl malíř Jan Dvořáček a vedle učňů a žáků obecné školy se v ní s novými technikami zušlechťování skla seznamovali i četní sklářští mistři a pomocníci. V roce 1875 se škola přestěhovala do nové budovy pod náměstím. Po několika pozdějších úpravách a modernizacích slouží svému účelu dodnes.
Až do konce 70. let 19. století žáci jen kreslili a modelovali a sklářské řemeslo poznávali v domácích dílnách. Od začátku 80. let se učili malovat, rýt a později také brousit a pískovat sklo ve škole. Řediteli a učiteli-výtvarníky byli absolventi vysokých uměleckoprůmyslových škol, dílenskými učiteli řemeslně zdatní malíři, rytci a brusiči. Dobré výsledky kamenickošenovské školy uspíšily rozhodnutí založit podobnou školu také v Novém Boru (1870). Zkušeností z obou škol potom využili zakladatelé sklářských škol ve Zwieselu (1904) a Železném Brodě (1920).
KINO HVĚZDA bylo postaveno v roce 1926 jako kino i divadlo. Po roce 1970 byl vnitřek budovy upraven, byl snížen strop, odstraněn balkon i orchestřiště a upraveno širokoúhlé kino. V něm bylo zahájeno promítání roku 1980. V patře byla upravena kinokavárna. Později bylo rozšířeno hlediště, upraveno vytápění, v roce 2007 bylo přestavěno ozvučení na systém Dolby stereo. Pro malou návštěvnost město rozhoduje počátkem roku 2013 o dalším využití objektu.
Šenovka vznikla nadvakrát. Nejdřív společnost ČESKÉ SEVERNÍ DRÁHY vybudovala úsek mezi Českou Kamenicí a Kamenickým Šenovem.Tamní podnikatelé chtěli zlepšit dopravu svého zboží, převážně skleněného, k zákazníkům. To se povedlo v roce 1886 právě směrem do Německa. Jenže jim po čase začalo chybět spojení s Čechami. Propojení Kamenického Šenova s Českou Lípou se povedlo až o 17 let později. Nový úsek měl typicky horský charakter, vlaky musely z nejnižšího bodu za Českou Lípou vystoupat o 320 metrů výš, aby pak zase klesly o čtvrt kilometru níže do konečné stanice v České Kamenici. Navíc jen málokterá trať byla tak klikatá jako Šenovka, 60 procent trasy vedlo v obloucích.
Provoz na trati nikdy nebyl závratný, větší podíl měl náklad před cestujícími. V padesátých letech 20. století se osobní grafikon ustálil na devíti párech vlaků denně. Přesto to ale nestačilo. Šenovka byla v sedmdesátých letech vytipována jako jedna z nejztrátovějších v Československu a nakonec rozhodnutím federálního ministerstva dopravy určena k zániku. Poslední pravidelné vlaky trať projely 29. září 1979. Zachován byl ale vlečkový provoz na nejstarším úseku Česká Kamenice – Kamenický Šenov. Vydržel až do roku 1992, kdy byl kvůli nevyhovujícímu stavu železničního svršku zrušen i ten. Už o dva roky později se ale na trať vrhli dobrovolníci z Klubu přátel lokálky, částečně ji opravili a začali provozovat prázdninové vlaky. V roce 2009 dráhu nakonec od státu koupila společnost KŽC (Klub železničních cestovatelů), která rekonstrukci dokončila a zasadila se o návrat pravidelného provozu v rámci integrovaného dopravního systému Ústeckého kraje. Od konce března do května a v říjnu jezdí vlaky o víkendech a svátcích, od června do září denně ve dvouhodinovém taktu.
kamennému KLENUTÉMU MOSTU na částečně zrušené trati z Kamenného Šenova do České Lípy přes šenovský potok. Most byl uveden do provozu 29. 8. 1903. Je dvouobloukový, zhruba 24 metrů dlouhý se zachovaným kolejovým polem. Mezi kameny dochází k protékání vody a tím ke srážení minerálů. Železniční doprava na mostě byla zastavena v roce 1979 a od té doby pouze chátrá. Územní plán však počítá s tím, že se železniční doprava na most vrátí, a to k bývalému nádraží Kamenický Šenov horní nádraží k Panské skále.
Areál domu čp. 84 pocházející v jádru z poloviny 17. století prošel delším stavebním vývojem a představuje nedocenitelný a dobře dochovaný doklad vývoje venkovského stavitelství a způsobu života.
9. května č.p. 245 patrový zděný objekt s valbovou střechou pochází z roku 1843. Reprezentativní dům s charakteristicky bohatě propracovaným klasicistním tvaroslovím představuje důležitý doklad rozvoje města a vysoké úrovni regionálního stavitelství a řemesla.
9. května č.p. 332 místně charakteristická podoba domu s roubeným patrem a mansardovou střechou pochází z přelomu 18. a 19. století. Klasicistní tvarosloví ovlivněné barokní tradicí podtrhují kvalitně provedené kamenické prvky.
Další domy
Továrna na lustry Elias Palme byla postavena v r. 1905 podle plánů kamenickošenovského stavitele Adolfa Richtera. Její zakladatel byl rakouský a český průmyslník Elias Palme, nejvýznamnější výrobce křišťálových lustrů.
Továrna na lustry Elias Palme představuje jednu z nejvýznamnějších kulturních památek industriálního typu, kde známý průmyslník Elias Palme, narozen v Kamenickém Šenově, vyráběl křišťálové a bronzové lustry známé po celém světě. Svými nepředstavitelně krásnými svítidly byly osvíceny významné budovy nejen v Evropě, ale i na vzdálených kontinentech. Zdobily např. Královskou operu v Římě, La Scala v Miláně, Národní operu v Sydney, Hotel Waldorf Astoria v New Yorku, palác tureckého sultána, divadlo Albee v New Yourku nebo palác svobodných zednářů v Kodani a další.
Posledním soukromým majitelem kamenickošenovské lustrárny byl Heinrich Palme řečený Harry, Eliasův vnuk, syn Reinholda Palmeho. Po válce přišlo znárodnění a vyhnání většiny obyvatelstva ze Sudet. Harrymu bylo, jako významnému odborníkovi, povoleno zůstat, ale jeho žena putovala do Saska. Harrymu byl přidělen byt v Chřibské, aby mohl ve zdejší sklárně zaučovat české zaměstnance. Dělal to skvěle. Dokonce dosáhl i povolení k návratu manželky Elisabeth do Čech. Po dokončení úkolu v Chřibské, žili pak se ženou ve velmi nuzných podmínkách v Práchni. Když Harry v roce 1955 umíral, věděl, že tradice, navzdory válečným a politickým kotrmelcům, přetrvá. Že fortel a kumšt kamenickošenovských sklářů nezmizí. Že dědův sen bude žít dál. Žije. Dodnes. I dnes odtud putují křišťálové a mnohé jiné lustry a svítidla do celého světa. Jenom už na přepravní bedny nikdo nelepí logo Elias Palme &Co, ale Preciosa Lighting.
V současné době je bohužel tato významná památka ve značně zchátralém stavu. Nezisková organizace Spolek Eliáška se ve spojení a s pomocí Ministerstva kultury a Libereckého kraje usilovně snaží tento objekt postupně rekonstruovat.