NÁMĚSTÍ MÍRU
Z pramenů vyplývá, že nejstarší budova radnice vznikla adaptací starého měšťanského právovárečného domu, který pro ten účel v roce 1493 vykoupila městská rada. Podle dochovaného opisu účtu z 27. května 1493 město vydalo za stavbu radnice celkem 44 kop grošů a 4 groše. Nejedná se však o dnešní budovu na náměstí Míru – tu město získalo až v poslední čtvrtině 16. století. V letech 1581 až 1582 ji pro potřeby městské správy přestavěl a rozšířil Nicolaus Jäneck ze Žitavy. Poslední rozsáhlá přestavba byla na objektu provedena v letech 1846 až 1847 v klasicistním stylu. Přestavba se dotkla portálu, zčásti i budovy. Byly též odstraněny sluneční hodiny mezi 1. a 2. poschodím, pořízené v 18. století. Tehdy byl také přidán nápis na horní římse portálu: PALADIUM CIVITATIS – Záštita města, který nahradil původní biblické citáty. Průčelí nad portálem zdobí kamenný vartenberský znak s letopočtem 1591 a německým nápisem, který upomíná na Jindřicha z Vartenberka, dědičného číšníka království českého. Od roku 1850 v budově sídlili také nově vzniklé státní úřady – berní a okresní úřad. Mezi lety 1855 až 1948 zde měl sídlo též okresní soud. Od roku 1949 zůstala budova opuštěná. Po dílčích úpravách byl do budovy radnice v roce 1958 přestěhováno vlastivědné muzeum, které bylo zrušeno v roce 1967. Od té doby zůstala budova na dlouhá léta prázdná. Rokem 1990 se začínají nové dějiny budovy. Po rozsáhlých úpravách byl objekt roku 1993 předán do užívání Městskému úřadu, čímž se budově navrátil její původní účel – sídlo městské samosprávy.
O nápadném podkovovitém kameni se však během let, když se na jeho původní účel zapomnělo, vytvořila tato pověst. Před mnoha a mnoha léty usadili se v hustých lesích a roklinách u České Kamenice loupežníci. Sužovali celé okolí. Přepadali pokojné kupce, kteří se svým zbožím ubírali po zemských stezkách do Lužice nebo ku Praze, obírali je o majetek a mnohdy nelidsky ubíjeli. Přepadali však i selské dvorce, pastýře hlídající svá stáda, ba jejich drzost šla tak daleko, že se odvažovali až pod městské zdi, kde přepadali usedlosti. Z jejich jména šla hrůza a v jejich stopách nářek a bědování. Často se proti nim vypravily ozbrojené oddíly, ale co to bylo plátno? Hluboké lesy a tajemné úžlabiny je vždy bezpečně skryly, takže nikdo nevěděl o jejich doupatech.
V této nejisté době, kdy strach padal na lidi a nikdo se už za bílého dne neodvažoval z dohledu městských hradeb, sloužila v krčmě u kunratické brány statečná děvečka. Byla silné, rozložité postavy a širokých ramen, vlasy měla jako smola a černé jiskrné zraky se jí pod hustým obočím jen blýskaly. Její síla byla taková, že uchopit plný sud vína a odnést jej po točitých schodech do sklepa bylo pro ni hračkou. Branou kolem krčmy prošlo a projelo mnoho lidí, četní hosté se zastavili, aby pojedli a popili a všichni do jednoho líčili ohavné činy, kterých se tu a tam loupežníci dopustili. Návštěvníci se shodovali v tom, že by bylo snadné je zlapat, kdyby se znalo jejich doupě, případně skrýš ve skalách. Děvečka slyšela všechny ty řeči a v duchu si umiňovala, že když v mužích není dost statečností k takovému činu, tu že ona se pokusí loupežnické úkryty vypátrat. Neřekla o svém úmyslu nikomu ani slova z obavy, aby se jí nevysmáli a aby se také nic neprozradilo. Pouze se starým vrátným se domluvila, že na trojí zabouchání jí bránu okamžitě otevře a jemu také se svěřila, proč to potřebuje. Odešla za časného jitra z krčmy a velkým obloukem zamířila do úžlabin za Jehlou. Šla tak, aby nikdo, i kdyby ji pozoroval, netušil, kam míří. Musila stále mít na paměti, že loupežníci mají jistě někde své stáže, které pozorně obhlížejí celé okolí. Spoléhala však, jí že by si nevšimly a neměly ji v podezření z vyzvědačství. Tiše a obezřele se plížila dívka mezi křovinami, slézala stráně a procházela pod lesními velikány, kde i v pravé poledne bylo šero, a bedlivě si všímala všech znamení, aby bezpečně našla cestu zpět. Tak uběhl dlouhý a únavný den v bezúčelném pátrání a blížil se již večer, když tu jemné dívčino chřípí zachytilo slabounký závan kouře. Mohlo to být také ze vzdáleného milíře, ale kdo by si v takových strmých úžlabinách zakládal milíř, když měl lepší možnosti při cestě a blíže města. Zvýšila proto ještě opatrnost a jako lasička se plížila kupředu. Zanedlouho pichlavé smrčiny a nízký křovinatý porost ustaly a dívka spatřila pod převislou skalou mýtinku a ke skále přitisknutý hrubý srub s malým okénkem. Večer se mezitím změnil v noc a dívka takřka vrazila do malé ohrádky, kde mlhavě spatřila několik uvázaných koní. Koně začali nepokojně frkat a podupávat, když ucítili cizího člověka. Dívka opatrně obešla ohradu, aby přistoupila k okénku, ze kterého se linula slabá narudlá záře. Sotva však udělala několik kroků, uchopil ji kdosi, kdo tiše stál ve tmě u domu, hrubě za rameno a nocí zazněl drsný hlas: „Hola , kamarádi, máme zde slídila. Rychle ven, ať si na něj posvítíme!“ Pevné paže sevřely děvče jako kleště. Nesměla by to však být děvečka z krčmy u brány. Rozehnala se, a protože i pocit nebezpečí dodával jí síly, prudce se útočníku vytrhla a vrazila do něho tak mocně, že narazil zády i hlavou na roh srubu a jako pytel klesl k zemi. Mezitím se však už dveře rozlétly a několik mužů se vyhrnulo ven. V záři padající z jizby bylo vidět v jejich rukou blýskající se nahou zbraň. Štěstím pro dívku bylo, že oslněni světlem z chaty, okamžitě se ve tmě nemohli orientovat a vráželi s hrubým klením jeden do druhého. Děvče zatím přeskočilo ohradu a nahmatavší mezi vzpínajícími se koni ohlávku prvního, rychle ji odvázala a mžikem mu sedělo na hřbetě. K ohradě! Je v ohradě! Ať nevezme koně! Chyťte ho!“ slyšela od chaty a do tohoto křiku zněly drsné kletby. Poděšený kůň na poplácání po plecích se trochu uklidnil a na vybídnutí jediným skokem přelétl ohrádku a nyní to šlo doslova o život. Křoví a větve šlehaly dívku do tváře, rvaly na ní šat a bodaly až do krve. Kůň pádil dolinami i po skalách, až vítr fičel kolem uší a jedinou myšlenkou dívčinou bylo, že ji nesmí chytit, že musí dorazit do města. Jak dlouho jeli, to dívka nevěděla. Jen když cítila, že kůň umdlévá, pobízela ho usilovně k dalšímu trysku, až pojednou v bledé záři hvězd spatřila po pravici Jehlu a před sebou tiché hradby města. Jako vítr dojela ke bráně a jen cítila, jak kůň už klopýtá a vydává poslední síly. Na trojí zaklepání vrátný otevřel a děvče vjelo do náměstí. Sotva seskočilo, svalil se i kůň a za chvíli dodýchal. Byl zcela schvácen.
Vzbouření měšťané se rychle ozbrojili, ještě té noci širokým kruhem obklíčili úžlabiny až daleko za vrchem Jehlou a ráno už byli loupežníci v poutech přiváděni do městské šatlavy. Zarostlí, hrubí a vzpurní muži drze hleděli na všechny strany a nedávali najevo známky strachu. Několik jich prý také v bitce padlo. Zanedlouho konal se v Kamenici s lupiči soud a podle záznamů v popravčí knize bylo 7.května 1594 popraveno na Šibeničním vrchu 8 zločinců, z nichž 3 mečem. Tak byl celý kraj zbaven strachu a obyvatelstvo mohlo zase klidně spát. Děvečka za svou statečnost dostala městskou krčmu u brány a stala se šenkýřkou. Na místě, kde padl zchvácený kůň, byla do dlažby vsazena kamenná podkova, kterou tam vidíme dodnes.
Měšťanský dům č. p. 73 tento dům je jedním z historických dochovaných domů ve městě, u něhož se dochovalo původní podloubí a gotický stupňovitý štít. Nejstarším doloženým vlastníkem byl Hans Hehr, dům byl po vypálení v roce 1654 obnoven s použitím staršího kamenného zdiva. Majitelé domu byli držiteli várečného práva. K domu patřilo tehdy jako příslušenství várečné nářadí, stůl, lavice, později židle a 1,3 ha pole, menší vinice a kráva, později i další pozemky.
Na jižní straně městského jádra stojí kostel sv. Jakuba Většího, jehož základy pocházejí již ze 14. století. Původně sloužila jako hláska, která byla součástí městského opevnění, až do přestavby chrámu v r. 1604, stávala samostatně, poté se stala jeho součástí. Věž, sloužila nejen k vyzvánění, ale i při zajištění bezpečnosti města. Měl zde vlastní byt věžník (zvoník), který měl město včas varovat před požáry či blížícími se nepřáteli.
Ve vnitřních stěnách kostela jsou zazděné náhrobky Vartenberků, pocházející většinou z 16. a 17. století. Mezi nimi zvlášť vyniká mohutný mramorový epitaf Kryštofa z Vartenberka, který je jedním z nejkrásnějších renesančních náhrobků 16. století.
Věž spojuje krytá nadzemní chodba s českokamenickým zámkem. Kdysi ji vrchnost používala jako přístupovou cestu na oratoř a kůr, dnes si v ní můžete prohlédnout stálou expozici o historii města.
Za kostelem je patrová budova bývalé farní školy, postavená roku 1562, jak uvádí původní latinský nápis na kamenné desce mezi okny.
Historická budova děkanství, čp.110 – původní budova děkanství byla vystavěna v roce 1711, za Václava Norbera Kinského a děkana Heinricha Ignáze Teigela, jak dosvědčoval letopočet vytesaný nade dveřmi. O této výstavbě nemáme bližší informace. Při požáru roku 1836 budova shořela, přestože měla již od roku 1826 taškovou střešní krytinu. Požár vznikl v dřevěné stodole, přilehlé k děkanství a brzy se začal šířit i na šindelovou střechu kostela. Proto se veškeré záchranné práce soustředily na kostel. Brzy po požáru byla budova děkanství znovu vystavěna. V oválném výklenku na přední straně fasády se nachází na plechu malovaný obraz Panny Marie Hostýnské, který pochází z roku 1905. Duchovní v Kamenici sídlili zpočátku v původní dřevěné faře z roku 1570, která se nacházela nedaleko nynější budovy děkanství, východně od chrámu sv. Jakuba St. Po výstavbě nové fary v roce 1711 v této staré dřevěné budově bydleli kaplani a nazývala se proto „kaplanka“. Výše uvedený požár z roku 1836 ji zcela zničil. Budova děkanství dosud nebyla prohlášena kulturní památkou.
