Žďár nad Metují – reliéf
Přírodní rezervace OSTAŠ byla vyhlášena v roce 1956 na rozloze 29,5 ha k ochraně vrcholové části stolové hory Ostaš (700 m). Předmětem ochrany je zejména zajímavá geologická a geomorfologická stavba území.
Jméno Ostaš pochází od křestního jména Eustachius neboli Eustach, staročesky Ostach či Ostaš. Svatý Eustach byl patronem lovců a patrně míval v těchto končinách kapličku či obrázek.
Polickým zlomem je hora rozdělena na dvě oblasti.
Hora je lemována strmými skalními útvary o výšce až 40 metrů, dosahuje výšky 700 m n.m. a velikosti plošiny 500 x 400 metrů. Na východní straně vrcholové části se vytvořilo malé skalní město Horní labyrint – četné pískovcové útvary: Výří brána, Zbrojnoš, Raněný sokol,
Žába, Mohyla smrti, Čertovo auto, Zrádce, Cikánka (na tuto věž r. 1939 podniknut první horolezecký výstup na Ostaši), Krtičkova vyhlídka, Frýdlantská vyhlídka.
Spodní část – Dolní labyrint (Kočičí skály) je oproti horní části o 100 metrů níže. Skalní městečko se vytvořilo na úzké, ale poměrně dlouhé plošině, zvané Kocouří hřbet. Jedná se vlastně o pískovcovou kru, která poklesla podél takzvaného Polického zlomu. Kočičí skály tvořeny pískovci, které jsou nejsvrchnějšími sedimenty usazenými na dně křídového moře v závěru geologického útvaru druhohor, někdy před 90 – 65 miliony let.
Součástí tohoto skalního města je dlouhá puklina Sluj českých bratří, která poskytovala lidem úkryt v dobách útlaku a ohrožení.
Na délku měří téměř 50 metrů, je ale velmi úzká (maximální šířka 1,3 metru). Tvoří ji téměř kolmé pískovcové stěny dosahující až patnáctimetrové výšky. Přímé sluneční paprsky tak na dno sluje dopadají jen velmi zřídka.
Největším masívem Kočičích skal je skalní útvar Kočičí hrádek skrývající ve svém nitru romantickou soustavu průchodných chodbiček, průlezů, jeskyněk, průchodů, a puklin. Název prý upomíná na kočky divoké, které se zde v hojné míře vyskytovaly až do 18. století. V těchto místech se nachází také jeskyně, bývala „husitská mincovna“, kde si husité sami razili peníze. Používali k tomu zlaté a stříbrné nádoby i měděné kotle.
Husitská mincovna – romantická skalní zákoutí podněcují fantazii. Jedna lidová pověst praví, že ve sluji poblíž Kočičího hradu měli husité mincovnu, v níž ze stříbra a ze zlata uloupeného v klášterech razili vlastní mince. Když pak zdejší kraj opustili, zůstalo po nich ve sluji nesmírné bohatství. Dnes již nikdo neví, kde se mincovna nacházela a husitské poklady zůstávají lidským zrakům navždy skryty. Ale raději po nich nepátrejte. Jiná pověst totiž říká, že ostašské skalní labyrinty jsou natolik rozlehlé a nepřehledné, že v nich může člověk bloudit až do smrti…
Pověsti zbrojnoše z Ostaše – rozsáhlé temeno stolové hory Ostaše (Eustacha) rozekláno je divokými roklinami, krásnými skalními útvary z nichž vyčnívají kamenné divy přírodní. Zvláště pak jeden z nich, jenž má podobu i jméno středověkého zbrojnoše s kuklou na hlavě a střelou ve spánku, budí naši pozornost. Jeho zasmušilý a temný obličej je mlčenlivým svědkem dávné minulosti. Pamatuje doby, kdy nekonečný prales se rozprostíral po celém tom nádherném kraji, byl svědkem založení Police, viděl tažení husitů do Slezska i ukrutnosti Slezanů na Ostaši, viděl prchat zimního krále i útlak za doby náboženské nesvobody a utrpení lidu v dávných dobách válečných. Spolu s obyvateli tohoto kraje se radoval ve chvílích štěstí a radosti.
„muzika vyhrávala až do ranního úsvitu a kartami se třískalo o stoly několik dní za sebou“, čert měl shodit skálu na Šolcovnu, zpozdil se, ztratil kopyto a do kohoutího zakokrhání to nestihl, a tak tu stojí Šolcovna dodnes a po čertovi zůstala opodál skála
V r. 1421 se ve skalách Ostaše ukryli před slezskými vojáky husitští obyvatelé z vypálené Police. Vojáci to zjistili, uspořádali na ně hon a dopustili se na nich hrůzných nelidských zvráceností. Polapeným uřezali nosy a jazyky, asi 40 dětem usekli pravou nohu a levou ruku, ženy a dívky věšeli za vlasy na stromy… Legenda praví, že ukryté lidi prý vojákům prozradil někdo z místních zajatců – tohoto zrádce tu dodnes připomíná skála Zrádce.