Benešov nad Ploučnicí – obec

BENEŠOV NAD PLOUČNICÍ se rozkládá v chráněné krajinné oblasti České středohoří. Leží při ústí říčky Bystré, vlévající se do Ploučnice. Tudy vedla v minulosti důležitá cesta z Prahy do Saska a Lužice, nyní silnice spojující Děčín a Českou Lípu. Žije v něm přibližně 3 700 obyvatel. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.

Z obydlí řemeslníků tu pravděpodobně ve 13. stol vznikla osada. První zmínka o názvu pochází z roku 1311 – Benessau. Jméno je pravděpodobně odvozeno od jednoho z členů rodu Michalovců Beneše Věrneho, který byl držitelem hradu Ostrý (Schaferstean) v letech 1304-1322. Tvar názvu města se postupně měnil. Na město byl Benešov povýšen roku 1392, získal tak právo městského znaku, právo hradební, právo trhu i právo hrdelní.

Do Benešova v roce 1426 vnikly husité. Město postihly požáry a to v 16., 18. a 19. století. Mezi majiteli města se vystřídala řada šlechtických rodů. V druhé polovině 19. století pracovala ve městě manufaktura na výrobu papíru. Tato byla v roce 1863 přebudována na tkalcovnu a v roce 1885 byla rozšířena o přádelnu. Benešov se stal známým svou textilní výrobou.

Město postihly požáry a to v 16., 18. a 19. století. Mezi majiteli města se vystřídala řada šlechtických rodů. V druhé polovině 19. století pracovala ve městě manufaktura na výrobu papíru. Tato byla v roce 1863 přebudována na tkalcovnu a v roce 1885 byla rozšířena o přádelnu. Benešov se stal známým svou textilní výrobou.

POVĚST O SMUTNÉ NEZNÁMÉ

Bylo nebylo. Kdysi dávno, když ještě benešovské zámky obývala šlechta, prostí rolníci ob-dělávali okolní pole a měšťané den co den od úsvitu do setmění pracovali, aby si vydělali na trochu chleba a číši mléka, žila v Benešově smutná dívenka. Každičký člověk měl tenkrát život tvrdý, ale nic toho nelitoval a užíval ho plnými doušky. Večer, když se setmělo, schá-zeli se Benešovští v hospodách, vesele hlaholili, pili, vyprávěli a pili a přitom nezáleželo, zda se venku stromy prohýbaly pod trsy plných jablek, zámecké střechy pokrýval sníh, v lesích pučely první sněženky, nebo vzduch čeřil horký letní vánek. Ať tak jak tak, beze-jmenná dívenka sedávala ve své světnici, ani svíčku nezapálila, a neskutečně smutně pohlí-žela do oken, až se jí slané slzy rozkutálely po tvářích do klína.

Benešovští toho o mlčenlivé dívce mnoho nevěděli. Jednoho dne se s pláčem ocitla ve městě, ani ona nepromluvila, jen usedavě naříkala a chvěla se zimou. Ale že to bylo děvče krásné, s očima zářícíma jako slunce a dlouhými plavými vlasy jako otepi sena, našli mu skrovný příbytek a za výpomoc v domácnosti jej tam nechali pobývat. Ostatně Neznámá, jak začal později každý dívce říkat, se ukázala jako pracovitá, pilná a šikovná hospodyňka. A že měla milou tvář a jiskru v oku, snažil se ji každý potěšit, jak uměl. Dívka však nikomu neodpoví-dala, smutně zírala do dáli a když se s ní někdo snažil promluvit, vyplašeně utekla.

Až jednoho dne získal benešovský zámek nový pán. Mladík to byl od ohledu milý a pěkný, přijel do města na statném koni a hned se sháněl, aby si své šlechtické sídlo prohlédl. Když však na lavičce před prostým domkem spatřil Neznámou, jeho touha po honosné stavbě jako by zmizela mávnutím proutku. Na první pohled se do dívky zamiloval a že to byla láska čistá, nevypočítavá, přistoupil k ní pomalu a s bázní, jako když chce chuďas oslovit princeznu. Neznámá neutekla. Zůstali tam spolu sedět až do západu slunce, dívka poslouchala, co jí mladík povídal o koních architektuře a svém panství, tu a tam se usmála, tu a tam zamračila a nakonec přijala pozvání na příští den do zámku.

Tenkrát byl první máj, stromy se obalily růžovými a smetanovými kvítky a celý Benešov prosycovala svěží vůně. Neznámá čekala na svého pána pod rozkvetlou jabloní, v prostých šatečkách a s mašlí ve vlasech. Nikdo ji tak krásnou dříve nespatřil, s červenavým úsměvem a dolíčky ve tvářích. Není divu, že jak mladík svou vyvolenou uviděl, neudržel se a vtiskl jí na rty polibek. A tehdy děvče poprvé promluvilo: „Ach, děkuji ti, můj zachránče. To zlá ma-cecha mě vyhnala z domu a zaklela, abych nemohla promluvit a pocítit štěstí. Jediné, co mě mohlo zachránit, byl polibek z opětované, čisté lásky.“ Zatvářila se tajemně a dodala: „A ten jsem teď dostala.“

I byla svatba a žili spolu šťastně až do smrti. Ještě jejich vnoučata prý rok co rok chodívala na prvního máje k oné jabloni a děkovala Bohu za to, jaké štěstí připravil jejich prarodičům. Kdoví, vydáte-li se do Benešova nad Ploučnicí ve správný čas, třeba tam tu kvetoucí jabloň spatříte i dnes.

 

OVESNÁ je malá vesnice, část města Benešov nad Ploučnicí. Je zde evidováno 38 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 80 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1397. Do roku 1946 nesla obec název Habendorf

LÍPA u silnice v Ovesné. Díky své výjimečnosti patří tento strom mezi chráněné památné stromy České republiky.


 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.