Benešov nad Ploučnicí – zámek

Dominantou města je ZÁMECKÝ KOMPLEX jde o souhrnné označení sedmi historických budov, umístěných v centru města s architektonicky velice cenného renesančního zámeckého areálu, který je právem nazýván Perlou saské renesance.

Skládá se ze dvou zámků (Horního a Dolního), tří paláců, kostela a kaple (viz. sakrální). Kromě toho i tzv. dolní zámek představuje areál skládající se ze tří historických a samostatných paláců. Všechny stavby spojuje míšeňský šlechtický rod Salhausenů, který přišel do Čech na počátku 16.století a v duchu saské renesance zde rozvinul významné stavební aktivity. Vzhledem k tomu, že zámky sloužily zejména jako letní rezidence a později je obývali pouze vrchnostenští úředníci, vyhnuly se nejrůznějším přestavbám a uchovaly si svoji jedinečnou renesanční podobu. Zámek je ve vlastnictví České republiky a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Celý areál je památkově chráněn. V r. 2001 byl Dolní a Horní zámek, domy čp. 44 a 54, Starschedelovský a Konojedský dům prohlášeny za národní kulturní památku. Oba zámky jsou přístupné veřejnosti. Zámecká zahrada je volně přístupná celodenně.

S fenoménem „saské renesance“ na Benešovsku je neoddělitelně spojen šlechtický rod Salhausenů, který k nám přišel z Míšně v roce 1515. Téhož roku získal inkolát a byl přijat mezi českou šlechtu. Synové Jiřího ze Salhausenu Bedřich, Jan a Volf zprvu žili společně, v roce 1522 se však rozdělili a v Benešově nad Ploučnicí setrval pouze Bedřich, který si zde během tří let vystavěl první vlastní sídlo, dnešní tzv. Horní zámek.

Salhausenové do Čech přišli z Míšně v roce 1515. Ze Saska se museli vystěhovat, nechtěli se vzdát luteránské víry – odešli kvůli víře. Prodali majetek a odstěhovali se do Čech. Johann Salhausen koupil děčínské a benešovské panství pro sebe a své bratry Wolfa a Fridricha za 70 000 kop. Po dvou letech byli Salhausenové majestátem povýšeni do stavu svobodných říšských pánů. V roce 1522 se bratři dělili o majetek, Wolf dostal peníze a odešel do Ilburku, Johann si ponechal Děčín s Březnem a Svádovem a Fridrich dostal Benešov s hradem Ostrým, Markvartice, Kamenici, Žandov a Sloup. Od té doby bylo v Benešově centrum samostatného panství.

V pozdějším období, v roce 1570, se na Benešově synové Fridricha rozhádali, rodiny sice žily vedle sebe, ale každá na jiném zámku. Jedni na Horním, druzí na Dolním zámku. Prý k tomu došlo kvůli hádavosti jejich manželek. Majetek už se nikdy nevrátil do původního stavu, každý z bratrů si hleděl svého. I přes to, že se majetek dostal do cizích rukou (Kinští a Thunové), nikdy nebyly provedeny žádné velké úpravy, takže objekty zůstaly ve své původní podobě. Pozdější majitelé objekty využívali jako letní sídla, nebo jako úřednické obydlí.

Zámky byly po druhé světové válce dlouho nepřístupné, nebylo pro ně využití. Dolní otevřeli roku 1961, v roce 1969 kompletně vyhořel. Oheň zcela zničil etnografickou expozici Národního muzea. Horní zámek prošel jako celý objekt citlivou restaurátorskou rekonstrukcí, zpřístupněn byl v roce 1999.

Horní zámek představuje nejstarší panské sídlo v Benešově nad Ploučnicí. Vystavěn byl v letech 1522-1524 Benediktem ze Salhausenu. Po požáru města v roce 1571 byl opraven s prvky saské renesance. Následně jej drželi Kinští a Thunové, kteří jej ovšem využívali jen jako letní sídlo. Dnes je ve vlastnictví státu a je přístupný veřejnosti.

Horní zámek je dvoupatrová budova ve stylu pozdní gotiky. Má okrouhlou starou věž na jihovýchodě a hranolovitou na severovýchodě. Na nádvoří, které bylo velmi poničeno požárem v roce 1791, je renesanční portál a bývala úřední budova. Horní zámek je spojen podzemní chodbou s kostelem

Šlechtická sídla
u Horního zámku – na místě Starschedelovského domu původně stála kamenická dílna, po roce 1583 přestavěna na dům Marie ze Starschedelu a jejího manžela Humbolda. Po roce 1620 tvořil součást pivovaru. Na konci 18. století přestavěn do současné podoby. Dům bezprostředně sousedí s horním zámkem. Dům je jednopatrový a obdélný. V průčelí se nachází portál zakončený segmentovým obloukem s klenákem. Na konci 18.stol. byl přestavěn do současné podoby. Dnes zde sídlí správa zámku.

Konojedovský dům stojí mezi Starschedelovským domem a kaplí Bolestné Matky Boží. V roce 1552 ho na žádost Friedricha ze Salhausenu vystavěl Valentin Hirsch z Annabergu v Sasku. Název pochází od dalších majitelů, kterým byl některý z majitelů panství Konojedy. Po roce 1705 býval v jeho prostorách špitál. Od roku 1945 nevyužíván, pouze západní přístavba funguje jako garáž. Dům je renesanční stavba, která je ozdobena dvěma štíty prozrazující časové zasazení k Hornímu zámku z doby po požáru v roce 1571.

Dolní zámek je souhrnné označení pro trojici paláců, tvořících vlastní zámecký areál. Nejstarší část byla vystavěna v letech 1540-1544 Janem ze Salhausenu. Následně jej drželi Kinští a po roce 1634 Aldringenové. Dnes je ve vlastnictví státu a je přístupný veřejnosti.

Janův (Antonínův) palác představuje nejstarší část dolního zámeckého areálu je obdélná budova s podélnou osou západ – východ. Nad přízemím s klenutými, převážně hospodářskými místnostmi a plochostropým patrem se sedmi místnostmi je pod vysokou sedlovou střechou se štíty ve tvaru oslích hřbetů půdní obytné patro a užitné polopatro. Vertikální komunikaci zabezpečuje schodiště, umístěné zčásti ve věži, přiložené k jižnímu průčelí. Její střecha je jehlancová, s osmibokou lucernou. Všechna okna paláce jsou obdélná, s tesanými ostěními, zčásti sdružená.

Se sousedním Wolfovým palácem je Janův spojen krytou chodbou, přiloženou v úrovni prvního patra ke spojovací zdi, jíž prochází malý portálek z náměstí do nádvoří. Wolfův palác má vzdor svému pozdějšímu vzniku a množství renesančních dekorů stále v podstatě gotický charakter. V přízemí najdeme hlavní vstup na nádvoří v podobě průjezdu s portálem, dekorovaným tesanou edikulou a reliéfem se Salhausenským erbem. Nad ním je v každém ze dvou pater dvojice sdružených oken. Dominantním prvkem východní fasády, obrácené do náměstí, je arkýř na štíhlé sloupové noze, která se vzhůru rozšiřuje diamantovou bosáží. Zdi z pravidelných tesaných kvádrů prolamuje v každém patře čtveřice oken, v každém patře najdeme tři výrazné římsy, celek vrcholí štítem se soškou.

Černínská budova je patrová, na vysokém soklu z tesaných kvádrů. Do náměstí se obrací risalitem se štítem odvozeným od štítů Wolfova paláce, severním směrem pak oslím hřbetem. Okna v obou štítech osvětlují místnosti v půdním polopatře. Schodišťová věž s jednoduchou jehlancovou střechou je připojena k severozápadnímu rohu budovy.

Poslední šlechtickou majitelkou dolního zámku byla od roku 1877 hraběnka Aloisie Černínová, rozená Morzinová. Ta jako svatební dar pro svého syna nechala postavit nejnovější jižní budovu zámku, spojovací zeď s branou směrem k Wolfovu paláci a zvelebila zámecký park. I přesto zámek, odlehlý od ostatních rodových držav, roku 1888 prodala Martinu a Theodorovi Grohmannovým, spolumajitelům několika textilních továren. Tato rodina vlastnila zámek až do roku 1945, kdy byl na základě Benešových dektretů zestátněn. Následujících 16 let se hledalo využití pro objekt. Nejnovější část byla změněna na byty, renesanční paláce sloužily od roku 1961 pro stálou exposici orientálního umění Národní galerie. Roku 1969 zámek vyhořel, naštěstí byl brzy obnoven.


 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.