Cvikov – obec

CVIKOV je malé město, které leží v podhůří Lužických hor po obou stranách Boberského potoka. První zmínka o Cvikovu je z roku 1352 v písemnosti o cvikovském farním kostele sv. Alžběty a v roce 1391 byla obec povýšena na město. Původní osada byla založena na staré obchodní cestě, která vedla z vnitrozemí Čech přes Českou Lípu do Žitavy. Díky této obchodní cestě se zde ve 14. století soustřeďoval obchod a osada se stala hospodářským střediskem milštejnského panství.

Po morové epidemii v roce 1680 se poddaní ze Cvikova postavili proti těžkým robotám a uchýlili na Zelený vrch, ale kopec byl obklíčen vojskem a po dvou dnech odporu se vzbouřenci vzdali. Podruhé se zde nespokojení sedláci shromáždili roku 1775, ale také jejich povstání skončilo neúspěšně.

Na přelomu 19. století je zaznamenán největší rozvoj města. Život města významně ovlivňovala Pražsko-Žitavská silnice, zřízená Vratislavem II. Nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím bylo tkalcovství. Pro tkalce zde byla i učňovská škola. Dále se zde zušlechťovalo sklo rytím a broušením. Za 2. světové války se ve zdejší textilce vyráběly letecké padáky. V okolí působila odbojová skupina Waltro, jejíž čeští, němečtí i sovětští příslušníci se ukrývali mj. i v jeskyni u Drnovce. Ve městě se dochovala řada pěkných lidových staveb.

Osada Martinovo údolí je součásti Cvikova a leží na jeho severozápadním okraji u silničky vedoucí udolám Boxerského potoka do Rousínova. Pojmenovaná byla po učiteli Leopoldu Martinovi, který se svým přítelem Johannem Ulbrichem založil roku 1834 v lesním údolí léčebné parní lázně s rašelinovými a sirnými koupelemi. V březnu roku 1840 získal lázně Vinzenz Paul, jehož syn Heinrich z nich udělal široko daleko známý léčebny ústav pro radu nemoci. Majitele se zde hodně střídali. Roku 1922 jej získala majitelka barvírny Anna Niessnerova. Ta je dost nákladně přebudovala na prvotřídní léčebný dům s pěknou zahradou. K dispozici v něm byly parní, horkovzdušné, elektrické, rašelinné a medicinální koupele. Po snížení výskytu onemocnění tuberkulózou se v roce 1961 zařízení změnilo na Dětskou léčebnu pro nespecifická onemocnění plic a horních cest dýchacích. K těmto účelům slouží dodnes.

Rousínovská jeskyně – uměle vytesaná jeskyně 200 m od léčebny v Martinově údolí. Vchod do jeskyně je uzavřen.

Místní část Drnovec je ves na jižním úpatí Zeleného vrchu, mezi Cvikovem a Kunraticemi. Roku 1391 uváděna jako Grina ves, též Agrina. Usuzuje se, že vznikla kolem staré a záhy zaniklé sklářské hutě. Byla zde kaple, dnes zbořená. Před 2. svět. válkou zde byla sklářská huť. V blízkosti se nachází lesní kaple, postavená uprostřed lesů na okraji útvaru Dutý kámen

 

Místní část Lindava je přípotoční ves v údolí Svitávky, táhnoucí se od ústí Boberského potoka (zprava) k jihu, kde na ni navazuje místní část Svitava severně od vrchu Ortel. První zmínka o Lindavě pochází z r. 1391, náležela k milštejnskému panství Berků z Dubé. V dubnu 1577 cestoval přes Lindavu císař Rudolf II., když vedlejšími cestami unikal před morem z Prahy do Žitavy. Roku 1757 zde Rakušané napadli ustupující Prusy, r. 1813 se v okolí strhly šarvátky rakouských husarů s Napoleonovými polskými hulány. Zemědělství na přilehlých odlesněných svazích bylo záhy doplňováno výrobou: kdysi tu na potoku stával hamr na železnou rudu, patrně těženou v okolí, koncem 18. století tu bylo 29 bělidel příze a plátna, pozdější textilní továrny a další provozy. V letech 1756–1760 zde byla vybudována zrcadlárna, po Sloupu druhá v kraji. V letech 1699–1702 byl na místě starého dřevěného kostelíka postaven barokní kostel sv. Petra a Pavla, původně dřevěná věž byla v r. 1859 nahrazena dnešní kamennou, současná pseudobarokní úprava je z r. 1915, uvnitř barokní kamenná křtitelnice z počátku 18. stol. Lindava si zachovala mnoho původních roubených staveb vesnického rázu, např. patrový dům čp. 210 s mansardovou střechou, nověji upravený, na klasicistně zdobeném portálu je letopočet 1804.

Místní část Naděje je uprostřed lesů položená horská, a především rekreační ves východně od Milštejna. Osídlení tu patrně vzniklo v souvislosti se zdejší sklářskou hutí, později s důlním podnikáním v okolí (těžilo se zde stříbro a železná ruda), jako ves se uvádí r. 1612. Její jméno vzniklo snad převzetím názvu místní sloje. Roku 1706 však vrchnost už nedala souhlas k pokračování těžby. Roku 1874 si bratři Israelové z Drážďan pronajali lom v masívu Milštejna a k němu postavili v Naději továrnu na opracování mlýnských kamenů – žernovů. Jižně při cestě do Trávníku stojí kaple z r. 1821, na oltáři pozdně barokní sousoší sv. Anny Samotřetí z 1. pol. 19. století. Severně 1 km je rekreační osada Hamr, kde na Hamerském potoku stávala původně stoupa na drcení v okolí těžené rudy, která se potom dopravovala do blízkých tavíren. Později tu byl mlýn a pila (r. 1754). V roce 1938 zde byla postavena přehrada Naděje pro pohon pily v osadě Hamr.

 

Založení osady Naděje – stará silnice, která od nejstarších dob vedla z Prahy do Žitavy a dále až k Baltickému moři, byla jednou z životních tepen obchodu této doby. Kožešiny z Ruska, ryby z Pobaltí a látky z Dolní Lužice putovaly na naše trhy, zatímco od nás se vyváželo obilí a sůl do lužických měst. Žitava, která stála již ve 13. století, obdržela pro svůj obchod s obilím z Čech slovanské jméno Žitava – město žita. Lužická města udržovala s Čechami čilé obchodní styky. Formani, kteří jezdili touto cestou, používali těžké nákladní vozy kryté plachtou. Ve 14. století panovaly na cestách nejisté poměry a docházelo k častým loupežným přepadením těchto kupeckých povozů. Proto císař Karel IV. nařídil vykácet stromy po obou stranách obchodních cest „jak daleko dospělý muž kamenem dohodí“. Cílem tohoto opatření bylo prosvětlit lesy a zvýšit bezpečnost obchodních cest. Zvláště hraniční hvozdy byly svědky častých útoků nenechavých loupežníků na kupecké karavany. Třebaže ozbrojený doprovod poskytovali kupcům zbrojnoši z Milštejna, docházelo i tak k častým přepadením, přičemž docházelo i ke ztrátám na životech. Na památku nešťastníků, kteří při těchto přepadeních přišli o život,  byly podél cesty postaveny památníčky, křížky, sošky a boží muka, které přetrvaly věky.    V místech, kde kupci měli naději, že již snad uniknou nebezpečí, byla založena osada Naděje, dnes téměř výhradně obývaná rekreanty.

Místní část Svitava je přípotoční ves v údolí Svitávky jižně od Lužických hor. Širší zemědělsky využívané svahy tu přecházejí do sevřenějšího zalesněného údolí. Osada se poprvé připomíná k r. 1525. Stával zde hamr na železnou rudu, později přeměněný na mlýn. Roku 1639 byl v obci krečam (krajové označení pro rychtu či fojtství). Narodil se tu hudebník Josef Strobach (1731–1794), kapelník v Praze a přítel Mozartův. Byl jedním z početného muzikantského rodu Strobachů v kraji. V obci byla v r. 1725 postavena kaple Nanebevstí P. Marie. Západně v zalesněném sedle mezi Slavíčkem a Šišákem je Záhořínská kaple (podle nejbližší osady Záhořín) sv. Františka Seraf., postavená r. 1740 místo dřívějšího barokního sloupu. Ve Svitavě a v jejím okolí jsou proslulé pískovcové jeskyně, využívané jako přírodní sklady ovoce a zeleniny.

Místní část Trávník je podhorská ves na východním úpatí Trávnického vrchu v Lužických horách. Podle starého názvu (r. 1391 jako Krazhart) se usuzuje na vznik osídlení v souvislosti se sklářskou hutí. Později zde převládalo tkalcovství. Je zde pozdně barokní kostel. V okolí je barokní kaple sv. Rodiny z 2. pol. 18. století. Jižně od obce je sloup se soškou P. Marie. V současnosti slouží obec Trávník k rekreačním účelům.


 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *