Ostrov – zámek

Dominantou města Ostrov je nedávno zrekonstruovaný ZÁMEK. Jedná se o komplex několika budov zvaných Šlikovský zámek, Lauenburský zámek, Palác princů (též Bílý dvůr), letohrádek a Pohledovou zdí. Jižně a zejména západně od zámku se rozprostírá kdysi proslulý park.

Ostrovský zámek je poměrně rozsáhlý komplex budov, jehož základem byl gotický hrad obdélného půdorysu s nárožními věžemi ze 60. let 13. století. Druhá etapa dostavby se datuje do období vlády Lucemburků. Na přelomu 15. a 16. století je nechal přestavět na renesanční zámek – rodovou rezidenci ostrovské větve hrabat Šliků – pravděpodobně Kašpar Šlik.

Zámek byl několikrát přestavěn, upravován. Na výstavbě zámku se podíleli významní stavitelé, mimo jiné i Kryštof Dientzenhofer. Klasicistní podobu dostal zámek v r. 1795. Roku 1918 byl zámek zestátněn. Byl využíván jako škola, poštovní úřad, lesní správa, sídlil zde útvar československé armády, vojenské skladiště. Později zde byla zřízena Střední průmyslová škola, která je zde dosud.

Současná podoba zámeckého areálu je výsledkem úprav a přestaveb, prováděných velkovévody toskánskými v průběhu 19. a 20. století. Znak císařského orla v kartuši, umístěný ve frontonu hlavního vstupu, pochází z doby, kdy majiteli byli velkovévodové Toskánští. Vstupní portál dokončený roku 1690 je dílem ostrovského sochaře Martina Möckela.

Na boční zdi zámku v Ostrově při Pohledu z ulice Jáchymovská je umístěna nenápadná pamětní deska. Deska z černého mramoru sem byla instalována roku 1962 a slavnostně odhalena 13. května téhož roku. Pamětní deska byla odhalena na paměť obětí umučených fašisty ve zdejším koncentračním táboře během druhé světové války.

Tvář města byla do dnešní podoby mnohokrát pozměněna řadou ničivých požárů a následnou novou výstavbu. Sňatkem s poslední princeznou Sasko – Lauenburskou Franciskou Sibyllou Augustou v roce 1690 připojil Ostrov ke svým panstvím Ludvík Vilém, markrabě Badenský. Tento rod si vybudoval své sídlo v německém v Rastattu. Tyto vazby, včetně mnoha architektonických podobností Ostrova s Rastattem, jsou důvodem, proč se Rastatt stal v roce 1991 partnerským městem Ostrova.

Monumentální vstup do zámeckého parku z ulice Jáchymovské je tvořen reliéfně zdobenou Bílou bránou. Tato jedinečná kamenická práce je datována do roku 1690 a provedl ji kamenický mistr Paul Büttner. Bílá brána nese uprostřed nad horním obloukem alianční znak majitelů panství, markrabat bádenských vlevo a vpravo vévodů sasko-lauenburských, obtočený řetězem řádu Zlatého rouna.

Po rekonstrukci v roce 2014 se stal zámek sídlem městského úřadu. Vnitřní nádvoří zámku zastřešené prosklenou střechou, dnešní Dvorana, je prostorem, kde historická a moderní architektura vytvářejí místo pro kulturní a společenské akce.

ZÁMECKÝ PARK vlastně propojuje všechny historické objekty – zámek, klášter a dá se říct i hřbitovní kostel. Byly zde renesanční i raně barokní prvky italských zahrad – vodotrysky, vodních plochy, altánky a bohatá sochařská výzdoba. Bohužel právě říčka Bystřička ve dnech 3.-5. srpna 1661 zámeckou zahradu zatopila. Přestavba parku probíhala již v barokním stylu po vzoru francouzských zahrad – oranžerie, terasy, kaskády, zahradní divadlo, bludiště, kuželník, drobné altánky, sochy apod. Další úpravy se ale nekonaly a zahrada pustla. Od devadesátých let 20. století probíhaly rozsáhlé úpravy, v letech 2006-2007 byla celková obnova zahrady dokončena.

Palác princů byl postaven v letech 1693–1696 dvorním stavitelem Johannem Sockhem v prostoru původního hospodářského dvorce, zvaného Bílý dvůr. Architektonické ztvárnění fasád objektu se třemi křídly a třemi o patro vyššími čtverhrannými věžicemi, umístěnými na jeho nárožích, bylo přizpůsobeno architektonickému pojetí Pohledové stěny. Na honosné jižní průčelí s mohutným schodištěm navazoval umělecky i technicky náročně řešený vodní parter. Po požáru v roce 1795 bylo sneseno západní křídlo objektu, spojující původně Palác princů komunikační chodbou se zámkem. Tím se jeho nádvoří zcela otevřelo do prostoru parku. V objektu jsou zachovány valené klenby nad místnostmi v přízemí. V roce 2011 byla dokončena kompletní rekonstrukce Paláce princů, která jej přizpůsobila užívání Městské knihovny.

Letohrádek na místě staršího dřevěného letohrádku Julia Jindřicha, vévody Sasko-Lauenburského nechal postavit podle návrhu stavitele Abraháma Leuthnera v letech 1673–1679 Julius František, vévoda Sasko-Lauenburský letohrádek nový. Vnitřní úpravy byly dokončeny v roce 1683. Centrální, samostatně stojící stavba čtvercového půdorysu s altánovým nástavcem, tvořícím druhé patro, je ze všech čtyř stran prolomena vstupy s kamennými portály. Mezi jednotlivými okenními osami probíhá pilastrový řád, v přízemí s pilastry bosovanými, v patře hladkými s toskánskými hlavicemi. Pod korunní římsou probíhá jednoduchý vlys s triglyfy. V plochách nad okny jsou obdélné výplně s diamantovým motivem. Ve středu dispozice je vytvořena ústřední hala, otevřená průhledem do patra, s malbou pokračující iluzivní architektury s alegorickými postavami. V přízemí je hala řešena na půdorysu osmiúhelníku s nikami v podobě grót s kašnami. Nad nimi jsou v patře řešeny balkónky s balustrádou, procházející do jednotlivých místností. Interiér upravoval v roce 1692 Domenico Egidio Rossi. Místnosti klenuty neckovými klenbami se štukovou výzdobou. Letohrádek je majetkem státu a je v něm umístěna Galerie umění.

Kaple sv. Jana Nepomuckého drobnou klasicistní kapličku, s otevřenou sloupovou předsíňkou, stojící přímo pod zahradním průčelím Lauenburského zámku, nechali vybudovat v roce 1827 manželé Veronika Kotzová a Antonín Kotz, tehdejší ředitel ostrovského panství. Vročení nese archivolta arkády ve štítu kaple.

Most u Letohrádku se sochou sv. Jana Nepomuckého Původní dřevěný mostek byl ve vrcholně barokním období nahrazen zděným o jednom mostním oblouku s bočními rozevírajícími se zídkami, ukončenými pilířky s kuželkami. Na jeden z pilířků byla umístěna nově socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1827, původně stojící na pilířku mostku u klášterního areálu.

Menažerie po západní straně jižní cesty byl vybudován Michaelem Antonem Rohrerem (st.) objekt menažerie – zvěřince. Byla to rozlehlá stavba se čtyřmi nárožními věžemi a mohutnou mřížovou střechou velké voliéry. Patro věží bylo vybudováno z hrázděné konstrukce.

Vstupní propyleje celý areál Zámeckého parku byl uzavřen zdí. Cesta vedoucí od Paláce princů původně u této zdi končila. Teprve ve vrcholně barokním období zde byla otevřena z tehdejšího předměstí, zvaného Staré město, brána slavnostních, tzv. Vstupních propylejí. Na hranolových pilířích s bosovanými pilastry a nikami byly umístěny kamenné piniové šišky

Pohledová stěna, která při pohledu ze zámeckého parku opticky prodlužuje průčelí zámku směrem na sever. Po Vánocích v roce 1691 vypukl v Ostrově velký požár, kterému padl za oběť také starý Šlikovský zámek. Zůstala z něj štítová stěna, kterou na přelomu 17. a 18. století přeměnil bádenský stavitel, malíř i architekt Domenico Edigio Rossi na Pohledovou zeď jako kulisu zámeckých budov.

Stěna, ukončená dvojicí mohutných nárožních věžic zastřešených zvonovitě zalamovanými valbovými střechami, propojenými horní vyhlídkovou terasou s balustrádou a sochami, pohledově rozšiřovala komplex zámeckých budov v pohledu ze zámecké zahrady. Velmi pozoruhodný a unikátní je motiv vodních fontán na hlavicích pilastrů, který připomíná proslavená vodní díla, jichž bylo v zámecké zahradě velké množství. V grótě severní věžice je dosud patrné středověké zdivo hradeb. Odtud také vytékala po kaskádách voda z mlýnského kanálu. Podle umístěné velké sochy Neptuna na kaskádách se věž nazývala „Věž velkého muže“. Ze strany města se v přízemí nacházely konírny, interiér byl zaklenut systémem barokních plackových kleneb.

Zeď ukončovaly dvě nárožní věžice propojené horní vyhlídkovou terasou s balustrádou a sochami. Zámek tak působil při pohledu z parku rozsáhlejším dojmem, což byl patrně také záměr. Ve spodní části severní věže nechali vybudovat dokonce grótu, umělou malou jeskyňku, ze které vytékala v kaskádách voda.

Byly to určitě zajímavé pohledy i místo k vycházkám. Ale nikdo se patrně o tuto dominantu nestaral, a tak po sametové revoluci bylo konstatováno, že je zeď silně podmáčená a vyžaduje nikoliv opravu, ale zásadní rekonstrukci. A to se nakonec podařilo v letech 2013–2014.

Moderní vyhlídková kovová plošina se nachází přibližně ve výšce původní terasy. Návštěvníkům se nabízí výhled do parku i na starší zástavbu města. Kdo to tady nezná, určitě uvítá panoramatický směrovek, který mu pomůže se zorientovat. Než však člověk sestoupí po 59 kovových roštových schodech, měl by se podívat pod sebe, kde uvidí zajímavou „Zahradu vůní a barev“. Autoři se při jejím uspořádání nechali inspirovat symetričností a členěním Pohledové zdi. Osy záhonů jsou totiž umístěny v linii oken a pilířů. Vyhlídková plošina je 10 metrů dlouhá a 1,5 metru široká. Místo je celoročně otevřeno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *