Česká Kamenice – náměstí

NÁMĚSTÍ MÍRU

Z pramenů vyplývá, že nejstarší budova radnice vznikla adaptací starého měšťanského právovárečného domu, který pro ten účel v roce 1493 vykoupila městská rada. Podle dochovaného opisu účtu z 27. května 1493 město vydalo za stavbu radnice celkem 44 kop grošů a 4 groše. Nejedná se však o dnešní budovu na náměstí Míru – tu město získalo až v poslední čtvrtině 16. století. V letech 1581 až 1582 ji pro potřeby městské správy přestavěl a rozšířil Nicolaus Jäneck ze Žitavy. Poslední rozsáhlá přestavba byla na objektu provedena v letech 1846 až 1847 v klasicistním stylu. Přestavba se dotkla portálu, zčásti i budovy. Byly též odstraněny sluneční hodiny mezi 1. a 2. poschodím, pořízené v 18. století. Tehdy byl také přidán nápis na horní římse portálu: PALADIUM CIVITATIS – Záštita města, který nahradil původní biblické citáty. Průčelí nad portálem zdobí kamenný vartenberský znak s letopočtem 1591 a německým nápisem, který upomíná na Jindřicha z Vartenberka, dědičného číšníka království českého. Od roku 1850 v budově sídlili také nově vzniklé státní úřady – berní a okresní úřad. Mezi lety 1855 až 1948 zde měl sídlo též okresní soud. Od roku 1949 zůstala budova opuštěná. Po dílčích úpravách byl do budovy radnice v roce 1958 přestěhováno vlastivědné muzeum, které bylo zrušeno v roce 1967. Od té doby zůstala budova na dlouhá léta prázdná. Rokem 1990 se začínají nové dějiny budovy. Po rozsáhlých úpravách byl objekt roku 1993 předán do užívání Městskému úřadu, čímž se budově navrátil její původní účel – sídlo městské samosprávy.

Budova bývalé spořitelny čp.272 zděný dvoupatrový podsklepený dům vznikl přestavbou staršího měšťanského domu v letech 1895-1897. Nejstarším známým držitelem původního domu před moderní přestavbou byla rodina Thamova (1548), dále pak rodina Fleckova (1611). V roce 1634 dům shořel a spáleniště odkoupil hrabě Kinský. V r. 1644 na místě vyrostl nový dům. V roce 1895 dům zakoupila městská spořitelna a do nově přestavěné budovy se téhož roku přestěhovala. V roce 1897 se do budovy přestěhovaly také úřady radnice, které zde setrvaly až do roku 1945 a okresní zastupitelství (do svého zrušení roku 1907). Při stavbě se uplatnily módní umělecké styly, patrné na reprezentativním honosném východním průčelí: bohatá historizující štuková výzdoba, kamenné alegorické sochy, hodinový ciferník. Socha rytíře (původně označované jako Roland nebo Lancknecht) byla osazena 30.června 1896 – viz letopočet na korouhvi na dřevci. Měděnkou patinovaná socha byla v roce 1985 zrestaurována a přeměřena: výška postavy je 2,84 m, s kopím pak 3,60 m. V interiéru se nachází vesměs bohatá štuková výzdoba, v 1.patře velká místnost obložená neorenesančním dřevěným deštěním s původními osvětlovacími tělesy a kazetovým stropem. Na půdě se nachází zachovaný fungující hodinový stroj. Stavba městské spořitelny je cenným dokladem již secesně cítěné neorenesanční architektury.

Kamenná renesanční devítiboká kašna – postavil v r. 1575 žitavský kameník Mathes Zimmermann. Kašna byla tehdy napájena pitnou vodou prostřednictvím dřevěného městského vodovodu. Později byla osazena barokní sochou Panny Marie

Kamenná podkova pověstmi opředený kámen se nachází v centru památkové zóny, pár kroků od kašny na náměstí Míru. Původně určoval mez, kam až směl být při trzích přistavován dobytek.

O nápadném podkovovitém kameni se však během let, když se na jeho původní účel zapomnělo, vytvořila tato pověst. Před mnoha a mnoha léty usadili se v hustých lesích a roklinách u České Kamenice loupežníci. Sužovali celé okolí. Přepadali pokojné kupce, kteří se svým zbožím ubírali po zemských stezkách do Lužice nebo ku Praze, obírali je o majetek a mnohdy nelidsky ubíjeli. Přepadali však i selské dvorce, pastýře hlídající svá stáda, ba jejich drzost šla tak daleko, že se odvažovali až pod městské zdi, kde přepadali usedlosti. Z jejich jména šla hrůza a v jejich stopách nářek a bědování. Často se proti nim vypravily ozbrojené oddíly, ale co to bylo plátno? Hluboké lesy a tajemné úžlabiny je vždy bezpečně skryly, takže nikdo nevěděl o jejich doupatech. 

V této nejisté době, kdy strach padal na lidi a nikdo se už za bílého dne neodvažoval z dohledu městských hradeb, sloužila v krčmě u kunratické brány statečná děvečka. Byla silné, rozložité postavy a širokých ramen, vlasy měla jako smola a černé jiskrné zraky se jí pod hustým obočím jen blýskaly. Její síla byla taková, že uchopit plný sud vína a odnést jej po točitých schodech do sklepa bylo pro ni hračkou. Branou kolem krčmy prošlo a projelo mnoho lidí, četní hosté se zastavili, aby pojedli a popili a všichni do jednoho líčili ohavné činy, kterých se tu a tam loupežníci dopustili. Návštěvníci se shodovali v tom, že by bylo snadné je zlapat, kdyby se znalo jejich doupě, případně skrýš ve skalách. Děvečka slyšela všechny ty řeči a v duchu si umiňovala, že když v mužích není dost statečností k takovému činu, tu že ona se pokusí loupežnické úkryty vypátrat. Neřekla o svém úmyslu nikomu ani slova z obavy, aby se jí nevysmáli a aby se také nic neprozradilo. Pouze se starým vrátným se domluvila, že na trojí zabouchání jí bránu okamžitě otevře a jemu také se svěřila, proč to potřebuje. Odešla za časného jitra z krčmy a velkým obloukem zamířila do úžlabin za Jehlou. Šla tak, aby nikdo, i kdyby ji pozoroval, netušil, kam míří. Musila stále mít na paměti, že loupežníci mají jistě někde své stáže, které pozorně obhlížejí celé okolí. Spoléhala však, jí že by si nevšimly a neměly ji v podezření z vyzvědačství. Tiše a obezřele se plížila dívka mezi křovinami, slézala stráně a procházela pod lesními velikány, kde i v pravé poledne bylo šero, a bedlivě si všímala všech znamení, aby bezpečně našla cestu zpět. Tak uběhl dlouhý a únavný den v bezúčelném pátrání a blížil se již večer, když tu jemné dívčino chřípí zachytilo slabounký závan kouře. Mohlo to být také ze vzdáleného milíře, ale kdo by si v takových strmých úžlabinách zakládal milíř, když měl lepší možnosti při cestě a blíže města. Zvýšila proto ještě opatrnost a jako lasička se plížila kupředu. Zanedlouho pichlavé smrčiny a nízký křovinatý porost ustaly a dívka spatřila pod převislou skalou mýtinku a ke skále přitisknutý hrubý srub s malým okénkem. Večer se mezitím změnil v noc a dívka takřka vrazila do malé ohrádky, kde mlhavě spatřila několik uvázaných koní. Koně začali nepokojně frkat a podupávat, když ucítili cizího člověka. Dívka opatrně obešla ohradu, aby přistoupila k okénku, ze kterého se linula slabá narudlá záře. Sotva však udělala několik kroků, uchopil ji kdosi, kdo tiše stál ve tmě u domu, hrubě za rameno a nocí zazněl drsný hlas: „Hola , kamarádi, máme zde slídila. Rychle ven, ať si na něj posvítíme!“ Pevné paže sevřely děvče jako kleště. Nesměla by to však být děvečka z krčmy u brány. Rozehnala se, a protože i pocit nebezpečí dodával jí síly, prudce se útočníku vytrhla a vrazila do něho tak mocně, že narazil zády i hlavou na roh srubu a jako pytel klesl k zemi. Mezitím se však už dveře rozlétly a několik mužů se vyhrnulo ven. V záři padající z jizby bylo vidět v jejich rukou blýskající se nahou zbraň. Štěstím pro dívku bylo, že oslněni světlem z chaty, okamžitě se ve tmě nemohli orientovat a vráželi s hrubým klením jeden do druhého. Děvče zatím přeskočilo ohradu a nahmatavší mezi vzpínajícími se koni ohlávku prvního, rychle ji odvázala a mžikem mu sedělo na hřbetě. K ohradě! Je v ohradě! Ať nevezme koně! Chyťte ho!“ slyšela od chaty a do tohoto křiku zněly drsné kletby. Poděšený kůň na poplácání po plecích se trochu uklidnil a na vybídnutí jediným skokem přelétl ohrádku a nyní to šlo doslova o život. Křoví a větve šlehaly dívku do tváře, rvaly na ní šat a bodaly až do krve. Kůň pádil dolinami i po skalách, až vítr fičel kolem uší a jedinou myšlenkou dívčinou bylo, že ji nesmí chytit, že musí dorazit do města. Jak dlouho jeli, to dívka nevěděla. Jen když cítila, že kůň umdlévá, pobízela ho usilovně k dalšímu trysku, až pojednou v bledé záři hvězd spatřila po pravici Jehlu a před sebou tiché hradby města. Jako vítr dojela ke bráně a jen cítila, jak kůň už klopýtá a vydává poslední síly. Na trojí zaklepání vrátný otevřel a děvče vjelo do náměstí. Sotva seskočilo, svalil se i kůň a za chvíli dodýchal. Byl zcela schvácen. 

Vzbouření měšťané se rychle ozbrojili, ještě té noci širokým kruhem obklíčili úžlabiny až daleko za vrchem Jehlou a ráno už byli loupežníci v poutech přiváděni do městské šatlavy. Zarostlí, hrubí a vzpurní muži drze hleděli na všechny strany a nedávali najevo známky strachu. Několik jich prý také v bitce padlo. Zanedlouho konal se v Kamenici s lupiči soud a podle záznamů v popravčí knize bylo 7.května 1594 popraveno na Šibeničním vrchu 8 zločinců, z nichž 3 mečem. Tak byl celý kraj zbaven strachu a obyvatelstvo mohlo zase klidně spát. Děvečka za svou statečnost dostala městskou krčmu u brány a stala se šenkýřkou. Na místě, kde padl zchvácený kůň, byla do dlažby vsazena kamenná podkova, kterou tam vidíme dodnes.

Empírový dům č.p. 253 na jižní straně náměstí a zcela přestavěný gotický dvojdům – bývalý hostinec „Adler“ s pozoruhodnou dvojhřebennou konstrukcí střechy a vysokým dvojštítem. Tvořily ho původně dva domy, které splynuly teprve po roce 1843 v jeden stavební celek. Dnešní podoba stavby je replikou z osmdesátých let 20. století. Nad bočním vstupem se nachází klasicistní výzdobný prvek – znamení kotvy s iniciálami GH a letopočtem 1800.

 

Měšťanský dům č. p. 73  tento dům je jedním z historických dochovaných domů ve městě, u něhož se dochovalo původní podloubí a gotický stupňovitý štít. Nejstarším doloženým vlastníkem byl Hans Hehr, dům byl po vypálení v roce 1654 obnoven s použitím staršího kamenného zdiva. Majitelé domu byli držiteli várečného práva. K domu patřilo tehdy jako příslušenství várečné nářadí, stůl, lavice, později židle a 1,3 ha pole, menší vinice a kráva, později i další pozemky.

Dům č.p. 221 patří k nejstarším domům na náměstí. Dům má mansardovou střechu a upozorňuje na sebe reliéfem psa na fasádě. Mezi tímto domem a dnes již neexistujícím domem čp. 252 stávala severní městská branka, stržená i s mostkem při povodni v roce 1577.

čp. 122 – Měšťanský dům Nejstarším dosud známým majitelem domu byl v roce 1785 Johann Georg Kreibich. K domu v té době náležela ještě zahrada a pole. První zpráva o objektu se objevuje již roku 1775, kdy byl dům součástí kupní transakce. Bohužel není znám žádný jiný údaj vztahující se k této události. Dalším známým majitelem byl v roce 1807 obchodník Ignatz Mattes. Od té doby slouží dům čp. 122 k obchodnickým účelům. 27. května 1814 došlo na magistrátě města Česká Kamenice k mimosoudní dohodě mezi ovdovělou Theresií Mattesinovou a její dcerou Theresií provdanou Pitschenovou a manželem Franzem Pietschem. Podle dohody získali manželé měšťanský dům s pivovarským právem čp. 122. Ustanovená kupní cena činila 2 164 zlatých 21 krejcarů vídeňské měny. Podle stabilního katastru z roku 1843 vlastnila objekt čp. 122 dědička Theresia Pietschenová. Roku 1860 prodává Franz Pietsch dům čp. 122. V roce 1866, během Prusko – Rakouské války, se objevuje zpráva o ubytování rekrutů v tomto domě. Další zprávy k objektu se vztahují k roku 1889, kdy se v soupise majitelů objevuje obchodník Josef Brandel. Po roce 1927 získává dům čp.122 nám neznámým způsobem obchodník Rudolf Bauer. V roce 1945 došlo ke konfiskaci majetku a dům byl přechodně spravován fondem Národní správy. Nyní je dům v majetku města.

 JAKUBSKÉ NÁMĚSTÍ

Na jižní straně městského jádra stojí kostel sv. Jakuba Většího, jehož základy pocházejí již ze 14. století. Původně sloužila jako hláska, která byla součástí městského opevnění, až do přestavby chrámu v r. 1604, stávala samostatně, poté se stala jeho součástí. Věž, sloužila nejen k vyzvánění, ale i při zajištění bezpečnosti města. Měl zde vlastní byt věžník (zvoník), který měl město včas varovat před požáry či blížícími se nepřáteli.

Ve vnitřních stěnách kostela jsou zazděné náhrobky Vartenberků, pocházející většinou z 16. a 17. století. Mezi nimi zvlášť vyniká mohutný mramorový epitaf Kryštofa z Vartenberka, který je jedním z nejkrásnějších renesančních náhrobků 16. století.

Věž spojuje krytá nadzemní chodba s českokamenickým zámkem. Kdysi ji vrchnost používala jako přístupovou cestu na oratoř a kůr, dnes si v ní můžete prohlédnout stálou expozici o historii města.

Kostel kdysi obklopoval hřbitov, z něhož zůstalo na zdech kostela několik náhrobních desek. V roce 1643 byl hřbitov přemístěn na severní okraj města a po stržení jeho zdi v roce 1833 vzniklo dnešní Jakubské náměstí.
Za kostelem je patrová budova bývalé farní školy, postavená roku 1562, jak uvádí původní latinský nápis na kamenné desce mezi okny.

V zahradě vedle sousední budovy děkanství roste 11 m vysoký chráněný tis červený, jehož stáří se odhaduje asi na 400 let. Tento tis měl být kolem roku 1900 pokácen, ale díky zásahu českolipského Excursions Clubu zůstal zachován dodnes.

Historická budova děkanství, čp.110 – původní budova děkanství byla vystavěna v roce 1711, za Václava Norbera Kinského a děkana Heinricha Ignáze Teigela, jak dosvědčoval letopočet vytesaný nade dveřmi. O této výstavbě nemáme bližší informace. Při požáru roku 1836 budova shořela, přestože měla již od roku 1826 taškovou střešní krytinu. Požár vznikl v dřevěné stodole, přilehlé k děkanství a brzy se začal šířit i na šindelovou střechu kostela. Proto se veškeré záchranné práce soustředily na kostel. Brzy po požáru byla budova děkanství znovu vystavěna. V oválném výklenku na přední straně fasády se nachází na plechu malovaný obraz Panny Marie Hostýnské, který pochází z roku 1905. Duchovní v Kamenici sídlili zpočátku v původní dřevěné faře z roku 1570, která se nacházela nedaleko nynější budovy děkanství, východně od chrámu sv. Jakuba St. Po výstavbě nové fary v roce 1711 v této staré dřevěné budově bydleli kaplani a nazývala se proto „kaplanka“. Výše uvedený požár z roku 1836 ji zcela zničil. Budova děkanství dosud nebyla prohlášena kulturní památkou.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *