Mikulášovice – sakrální

KOSTEL SV. MIKULÁŠE původní kostel byl postaven v letech 1551–1555, ale dochovala se z něj pouze věž a kaple na východní straně. Současný trojlodní kostel je barokní, 50 metrů dlouhý, 20 metrů široký a 18 metrů vysoký, kostelní věž dosahuje výšky 60 metrů. Převážně pozdně barokní a rokokové zařízení pochází z druhé poloviny 18. století a bylo doplněno v průběhu 19. století. Pod kostelem údajně hrobka, za 2. sv. války přestavěná na protiletecký kryt.

K nejcennějším částem mobiliáře patří bohatě zdobený hlavní oltář, dokončený roku 1766, s obrazem svatého Mikuláše od Johanna Lucase Krackera, několik bočních oltářů, kazatelna z roku 1758 a varhany z roku 1901, jež mají 2 166 píšťal.

Podle místní legendy stojí kostel na místě, kde pohanskému rytíři při lovu náhle zkřížil cestu medvěd. Rytířův zbrojnoš, křesťan, se začal modlit ke sv. Mikuláši, načež medvěd odešel. Dřevěný kostelík zde měl být postaven údajně roku 1346.  V letech 1551 – 55 postaven renesanční kostel klasické orientace, barokně rozšířen byl v letech 1694-95. Při přestavbě nalezena hliněná soška Panny Marie z 15. stol. Dnešní barokní kostel postaven v letech 1743-1751 Zachariášem Hoffmannem a jeho synem Petrem. Ze staršího kostela zachován presbytář (dnes kaple Panny Marie) a věž. V roce 1842 došlo k velkému požáru, při kterém byla zničena mimo jiné kostelní věž (obnovena 1862-63).

HŘBITOV, který nahradil starší hřbitov kolem kostela, se rozkládá na mírném návrší (se zajímavým výhledem na centrum Mikulášovic a na kopce západním směrem) severně od kostela. Vstup mezi dvěma novogotickými symetricky umístěnými stavbami – kaplí (dnes s moderní výmalbou – využívána jako obřadní síň) a provozní budovou.

BALZEROVA KAPLE (Balzers Kapelle) kaplička byla postavena v roce 1724, stála na pozemku patřícímu k nedaleké zemědělské usedlosti sedláka Vogla. Kaple byla zasvěcena matce Boží, Panně Marii. Každoročně se tu v květnu konaly takzvané májové pobožnosti. Kaple byla udržována pravděpodobně až do roku 1954, poté se již nenašel nikdo, kdo by se o ni staral. Tak postupem času chátrala. že ze sutin vyrostla během září roku 2012 kaplička nová.

FÜRLEOVA KAPLE (též kaple Otce chudých, něm. Fürlen Kapelle, zasvěcená Andělům strážným) stojí ve středních Mikulášovicích vedle někdejší nemocnice korunního prince Rudolfa (dnešní dům s pečovatelskou službou čp. 730).

Původní barokní kapli postavil u polní cesty roku 1733 cestovatel Jacob Fürle, podle něhož je také nazývána. Druhý název připomíná, že nedaleko kaple stál dům „Otce chudých“ Dittricha. Pravděpodobně v souvislosti s územním rozšiřováním Mikulášovic a se stavbou nemocnice byla původní polní kaple na konci 19.století novogoticky přestavěna a rozšířena. Stejně jako ostatní mikulášovické kaple, i Fürleova kaple po druhé světové válce chátrala. Značně poničen a rozebrán byl postupně interiér kaple, později přišla na řadu střecha, opatřená pouze lepenkou. Postupná rekonstrukce probíhá od počátku 21.století. Aby dále nezatékalo do klenby a obvodového zdiva, dočkala se stavba nové střechy pokryté asfaltovým šindelem a kompletní výměny klempířských prvků. Roku 2011 byly do kaple osazeny nové dveře a nová okna (v budoucnu mají být nahrazena vitrážemi). Kompletní rekonstrukce vnitřních i vnějších omítek proběhla roku 2014. Kaple je v současnosti v majetku města Mikulášovice a není památkově chráněna. Využívána je pouze příležitostně, zejména během májových pobožností.

KAPLE TŘÍ OTCŮ (dříve známá též jako Bäterova kaple, něm. Väters Kapelle) je nejstarší z kapliček v Mikulášovicích. Je chráněna jako kulturní památka České republiky. Kaple byla postavena roku 1710 na náklady tří otců ze sousedství (odtud název); jedním z nich byl obchodník Zacharias Hille. Od svého vzniku až do konce druhé světové války sloužila jako zvonice pro dolní část Mikulášovic. Zvon vyzváněl pravidelně v poledne a večer (v letním období v 19 hodin, v zimním období v 17 hodin) a při úmrtí někoho z okolí. V kapli se pravidelně zastavovali velikonoční jezdci, během měsíce května se v ní konaly každý týden májové pobožnosti. Během 1.světové války musel být zvon sejmut a přetaven, po jejím skončení se lidé ze sousedství složili na nový. Stejně jako o ostatní mikulášovické kaple, také o kapli Tří otců se po odsunu původních obyvatel nikdo nestaral. Stavba postupně chátrala, a to i přesto, že je od roku 1958 památkově chráněna. Na počátku 21.století byla kaple v žalostném stavu: prorezlá rozpadající se střecha a věž a rozvolněné kameny v průčelí. Při generální opravě v roce 2013 byly opraveny vnitřní i vnější omítky, kamenné průčelí a kompletně byla vyměněna střecha s věží. V srpnu 2017 byla osazena nová ozdobná mříž a do vnitř kaple byly umístěny tři dřevěné sochy. Kaple je v majetku města Mikulášovice, využívána je pouze jednou v roce během májových pobožností.

WÄHNEROVA KAPLE (německy Wähners Kapelle, nazývaná též Palmeova kaple) je římskokatolická polní kaple, která stojí při polní cestě v horních Mikulášovicích na svahu kopce Čapák. Od roku 1996 je chráněna jako kulturní památka České republiky
Kapli postavil roku 1718 cestovatel Johann Georg Wähner, který bydlel v již zaniklém domě čp. 63 (podle svého zakladatele nese jméno). Později získala také označení Palmeova kaple podle jména sedláka, na jehož pozemku stála. Ve věžičce byla ve skleněné lahvi uložena listina od papeže Klementa XI. (1649–1721), která povolovala konání mší svatých. Stavbu postihl stejný osud, jako ostatní mikulášovické kaple. Po druhé světové válce byla kaple vyrabována, stála stranou zájmu a postupně chátrala. Ve 21.století se nachází ve špatném stavu; zdivo je popraskané a statika je narušená. Stavba je v majetku města Mikulášovice. Využívá se pouze příležitostně, zejména během májových pobožností.
Během listopadu a prosince 2016 proběhla kompletní rekonstrukce střechy, která byla již v havarijním stavu (poničená krytina, napadení dřevomorkou, borcení trámů). Celkové náklady na rekonstrukci činily 222 000 Kč, část z nich hradila dotace poskytnutá Ministerstvem kultury ČR. Dokončení opravy kaple plánovalo město na rok 2017, ale bohužel na své finální opravení kaple stále čeká.

KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE zde se setkáme se jménem stavitele Hanse Jacoba Wähnera, který trojbokou kapli navrhl a vystavěl. Vznik této kaple je datován rokem 1741 a nabízí se tedy domněnka, že totiž výstavba trojboké kaple byla Wähnerovi svěřena jaksi na zkoušku, teprve pak byl pověřen vybudováním kostela sv. Mikuláše. Objekt je charakterizován jako zděná stavba na trojúhelníkovém půdorysu s vykrojenými rohy. Uprostřed každé stěny je jednoduše rámovaný portál, půlkruhově sklenutý. Trojboká kaple je výjimečná svým umístěním i architektonickým řešením. Stavba je ve své jednoduchosti efektní a svým trojbokým řešením originální.

Pověst O růžové panence

Kolem roku 1560 prý stál v rohu mikulášovického hřbitova velký bezový keř a za ním hrobka, která náležela rodině Schubertově. Poslední rakev, která byla dovnitř uložena, obsahovala tělíčko asi desetiletého děvčátka. Stalo se tak zřejmě před mnoha lety, neboť o hrobku se nikdo nestaral – ba dalo se dokonce velmi snadno vejít neuzamčenými dveřmi. A právě v těchto místech si nesmírně ráda hrávala hrobníkova dceruška, již stinný a vlhkem vonící kout takřka magicky přitahoval.

Jedné neděle zde nebyla sama, nýbrž hemžilo se to tu ještě devíti jinými kamarádkami, jímž radost a životní temperament zářily z očí – a navzdory tomuto ponurému místu – smích kypěl a perlil se za vysokou zdí. Jak si tak dívky hrály, stála najednou v jejich kruhu cizí, krásná holčina v bílých šatech a s věncem temných růží na zlatých lokýnkách. Rázem byla jejich. Zabrány do hry ani nezpozorovaly, že z potemnělého nebe již pomrkávaly jednotlivě hvězdy. Takřka za úplné tmy zanechaly dovádění a nerady se loučily s novou přítelkyní, která smutně sňala svůj růžový věneček a poslala dívce, jež jí byla při hře nejblíže. Poté neznámá zmizela, jen podivný stesk v ostatních tu po ní zbyl.

Druhý den ráno pak dítě podarované věnečkem náhle onemocnělo a do třech dnů zemřelo, marné byly všechny pokusy bylinářky a lékaře o záchranu. Následující neděli se na hřbitově sešlo již jen devět holčiček. Netrvalo však dlouho a k všeobecné radosti stála v jejich kruhu opět ona cizí dívenka. A také nyní již bylo nebe zlaté hvězdami, když se kamarádky počaly loučit. Cizí, krásná dívka znovu položila svůj růžový věneček na hlavu jedné z nich a byla pryč. Jakmile se šťastná podarovaná vrátila domů, polekali se rodiče ve zlé předtuše – a ne nadarmo, jelikož následujícího dne dcerka onemocněla a do třech dní byla mrtvá.

Rodiče zbylých dívek hlídali své děti, jak jen mohli, ale ať dělali, co dělali, neohlídali se. V neděli stačil jediný nestřežený okamžik, dcery zmizely a jedna z nich se vždy vrátila s věnečkem růží na dětské hlavičce. Tak zemřelo devět kamarádek a ležely na hřbitově vedle sebe v jedné řadě. Tu uprostřed týdne hrobník vykopal desátý malý hrob a vedle něj velký.

Jeho malá Eliška, jíž nade vše miloval, přišla k němu a překvapeně se zeptala, pro koho vykopal hroby, když přece nikdo v Mikulášovicích neumřel. Hrobník, který byl přesvědčen, že i jeho miláček musí odejít za svými kamarádkami, smutně odpověděl: „Pro mě a pro tebe.“ „Ale já jsem přece zdráva,“ řekla mu na to nechápavě dcerka, „a ty také ještě dlouho neumřeš, tatínku!“

Co spolu stáli, snesl se soumrak na kamenné náhrobky, siluety stromků zčernaly a známé hvězdy se mrazivě roztřpytily na obloze.

Když již s otcem opouštěli hřbitov, otočila se malá Lízinka zpět a zvolala – „dobrou noc!“ A ze známého rohu, kde stála hrobka, odpověděl tichounký hlásek: „Dobrou noc, spi dobře, však se brzy uvidíme!“ Hrobníkova dceruška v něm s naprostou určitostí poznala růžovou dívku.

Ještě téže noci pak onemocněla a po třech dnech skonala. Otec celou dobu její nemoci seděl v nohách postele, opřen o okraj. Když ho třetího dne chtěla žena odvést, bez hlesu klesl vedle svého milovaného děcka a život z něj vyprchal. Matka potom ještě po mnoho let starostlivou rukou ošetřovala hroby svých milých a o dívce s růžovým věnečkem od těch dob již nikdo nic neslyšel.


 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *